Zlatohorská vrchovina 9.-15.8.2021

na e-kole zapomenutým podhůřím Jeseníků

 

úvod + Město Albrechtice + rozhledna Hraniční vrch - Biskupská kupa - Osoblažský výběžek - Krnov + Cvilín - Karlovice + rozhledna Na Skalce - Anenský vrch nad Andělskou Horou

 

výlet č. 2 - Biskupská kupa

Město Albrechtice - Třemešná - Jindřichov - Pokrzywna - Przełęcz pod Zamkową Górą - Konrad Habel Platz - Przełęcz pod Kopą - chata „Pod Biskupią Kopą” - Biskupská kupa - býv. Petrovy boudy - Petrovice - pramen Osoblahy - Heřmanovice - Holčovice - Hynčice - Valštejn - Hynčice - Město Albrechtice, celkem 68 km, převýšení 1300 m

 

Hory severní Moravy a Slezska se obvykle hází do jednoho pytle s názvem Jeseníky. Podle správného geografického členění se však kopce kolem česko-polské hranice jmenují Zlatohorská vrchovina (polsky Góry Opawskie). Administrativně patří česká část Zlatohorské vrchoviny částečně do Moravskoslezského kraje a částečně do Olomouckého kraje, polská část je součástí Opolského vojvodství.

 

Nejvyšším vrcholem české části i celé Zlatohorské vrchoviny je Příčný vrch (975 m), nejvyšším vrcholem polské části je Biskupská kupa (890 m), polsky Biskupia Kopa, německy Bischofskoppe. Ta je zároveň nejvyšším vrcholem polské části Opawských hor a také celého Opolského vojvodství. A současně je nejznámějším místem celé oblasti.

 

Vyrážím z Města Albrechtice směrem Třemešná a Jindřichov. Mým hlavním dnešním cílem je Biskupská kupa. Od středověku byla hraniční horou - od roku 1229 rozdělovala biskupství olomoucké a biskupství vratislavské, po slezských válkách panství Habsburků a Hohenzollernů, poté Československo a Německo a nyní vede přes vrchol polsko-česká hranice. A na kole je zřejmě nejsnazší přístup právě z polské strany. Funguje tam chata, nějak ji zásobovat musí.

Za Jindřichovem přejíždím státní hranici.

V mapě je vyznačena jako zpevněná odbočka ze silnice těsně před obcí Pokrzywne - turistické značení tudy sice nevede, ale cesta je značena jako protipožární a zrekonstruována byla zřejmě docela nedávno.

 

Na cyklotrasu se napojuji v místě zvaném Przełęcz pod Zamkową Górą. Skvělé, už jsem v nadmořské výšce 508 m. 200 výškových metrů mám za sebou, už jenom necelých 400 a budu nahoře.

 

Není to až tak úplně jednoduché, místy je sklon cesty takový, že motor to nezvládá a nezbývá než tlačit. Lesem bez výhledů postupně nabírám výšku a v místě zvaném Konrad Habel Platz neboli náměstí Konrada Habla se zdá, že mám to nejhorší za sebou. S lavičkou ideální místo odpočinku. Doplňuju vodu a ochutnávám polské ostružiny - jeżyny.

Stoupání se zmírnilo, kvalita šotoliny zvedla, malin a ostružin přibylo a taky se otevřely první výhledy.

Polská turistická chata se jmenuje Pod Biskupią Kopą. Stojí v nadmořské výšce 850 m a její stavbu inicializovala Slezská sudetská horská společnost - slavnostně otevřena byla v roce 1924.

Kousíček nad chatou silnice končí. Vyhlídka na Głuchołazy je odsud parádní, ale co dál?

Kamenitá cesta pro pěší pokračuje kolmo na vrstevnice :-( Na vrchol je to cca 500 metrů, přece to nevzdám. Kolo tlačím a vypomáhám si asistentem chůze, ale stojím a nabírám dech co pár metrů. I asistent vypovídá službu :-( Ale jak vidíte z fotek, nakonec jsem to dala!!!

 

Na vrcholu kopce stojí nejstarší rozhledna v Jeseníkách. Kamenná rozhledna na vrcholu byla vystavěna v roce 1898 Moravskoslezským sudetským horským spolkem (MSSGV) k 50. výročí vlády císaře Františka Josefa I. a dostala jeho jméno.

Jako rozhledna sloužila do roku 1966, kdy byla po instalaci televizního převaděče pro veřejnost uzavřena. V roce 1996 byla věž zrekonstruována a opět začala sloužit turistům.

 

Bezprostřední okolí rozhledny připomíná spíše staveniště. Dlouhá léta rozestavěná chata Miroslava Petříka je výsledkem sporu mezi KPZH a městem Zlaté Hory. Osobní zájmy, zášť a zejména závist? Jako cizí se k tomu nemohu nikterak vyjadřovat, ale pokud vás zajímá názor Klubu přátel Zlatých Hor, můžete si jej přečíst na jejich webovkách.

Z vyhlídkové terasy, z výšky 18 m, se nabízí pohled na město Zlaté Hory, hřebeny Hrubého Jeseníku a Rychlebských hor. Za dobrého počasí jsou vidět obrysy Krkonoš, Králického Sněžníku či Beskyd. Sever zabírá rovinaté Polsko, je vidět daleko do slezských nížin, které končí až kdesi u Baltského moře. Jasně rozeznatelné jsou obě jezera, Otmuchovské i Niské, velké přehrady zbudované na Kladské Nise.

Pokračuju po hranici k jihu k bývalému hraničnímu přechodu. Hraniční sloup rozděloval biskupství olomoucké a vratislavské a dnes je z něj trojmezí: rozděluje kraj Olomoucký, Moravskoslezský a Opolský. Dřevěný kříž symbolizuje usmíření tří národů: českého, německého a polského. Vztyčen byl v roce 2005, kdy zemřel papež Jan Pavel II. a najdete na něm jeho slova "V horách jsme byli vždy svobodní".

Radní z nedalekých Petrovic Franz Rudolf vystavěl na české straně hranice hostinec Rudolfsheim v roce 1893. Když jeho vedení převzal syn Alois, z původní dřevěné boudy vybudoval ve 20. letech minulého století luxusní horský hotel. Ale po někdejší slávě Rudolfsheimu zůstaly jen idylické pohlednice a kamenná torza obvodových zdí. Doplatil na vysídlení původních obyvatel i blízkost k polské hranici. V 50.letech minulého století byl rozkraden a dle tehdy platného zákona zničen.

Občas v sedle, občas raději vedle kola - zelená značka mne dovedla z kopce k silnici spojující Petrovice a Zlaté Hory. Stávaly tady v sedle Petrovy boudy, dneska tady můžete bezplatně zaparkovat auto a vyrazit nahoru na Biskupskou kupu.

Hřeben Větrné i Solné hory je odlesněný, už se budu pokud možno držet dneska asfaltu. A sjezd do Petrovic po hladkém asfaltu si opravdu užívám.

Kostel svatého Rocha působí dneska malebně, ale v 90. letech byl jedním z mnoha v Krnovském pohraničí, kde se záchrana zdála již nemožná a případně bez potřeby. Prohlížím si i hřbitov s několika německými náhrobky.

Silnička III. třídy z Petrovic do Heřmanovic je hodně rozbitá, řádil tu zub času a dorazila to kůrovcová kalamita. S výjimkou jednoho auta s logem Lesů ČR jsem nepotkala žádné další auto, žádného cyklistu ani žádného pěšáka. Takhle nějak si představuju opravdu zapadlý kraj :-)

 

Na severních svazích Kutného vrchu (869 m) v nadmořské výšce 715 m pramení řeka Osoblaha. Naše území opouští za Studnicí u Osoblahy a u města Krapkowice, po 65 kilometrech, se vlévá do řeky Odry.

Přejíždím rozvodí, Osoblahu vyměním za Opavici.

Přes Heřmanovice je to z kopce. V podstatě celá zástavba obce, tvořena souborem dobře zachovalých, roubených i zděných venkovských stavení, spadá do vesnické památkové rezervace.

Pokračuju údolím řeky Opavice - přes Holčovice, Hejnov a Hynčice. Časově jsem na tom výborně, energie mám v baterce ještě dost, zvládnu ještě jeden kopec.

Území Valštejna je tvořeno dvěma údolími a třemi horskými hřbety. Se svými osadami Velký a Malý Valštejn a Ztracená Voda býval v minulosti obcí s výhradně německým obyvatelstvem. Vývoj počtu obyvatel během posledních dvou set let je v mnohém stejný jako u dalších podobných obcí českého, resp. slezského pohraničí. Poté, co bylo po druhé světové válce německé obyvatelstvo odsunuto, docházelo jen velmi pozvolna k novému osídlování. Před válkou zde žilo cca 500 osob, v roce 1950 44 osob. Následovala řízená likvidace původních obydlí.

 

Dominantou obou valštejnských údolí byl kostel sv. Františka Xaverského, i ten byl v roce 1984 zbourán a spolu s okolním hřbitovem srovnán se zemí. Kaple na Malém Valštejně je tedy jedinou dochovanou sakrální stavbou z obce Valštejn.

Krajina kolem Valštejna je typickou ukázkou toho, jak naši předkové hospodařili. Pruhovaná krajina je výsledkem pracného ukládání kamenů, o které nebylo na neúrodné půdě nouze. A proč zemědělci obdělávali půdu tak vysoko? Ve středověku byly výnosy ve srovnání s dnešními výsledky neúměrně nízké, a tak bylo nutné vysévat velké plochy. Revoluce v zemědělství nastala až v devatenáctém století - díky bramborám. Ty se staly hlavní potravinou zdejších obyvatel a hlavním zdrojem příjmů se stal chov dobytka.

Krásná panoramata doplňuje oranžově natřená věž válcovitého tvaru - nepřehlédnutelný je radar v areálu Armády ČR.

Zdálky se ozývá hřmění. Mám štěstí, bouřka řádí daleko odsud a pohybuje se opačným směrem.

Do Albrechtic dojíždím těsně před osmou. Ještěže tady funguje večerka :-) Byl to parádní výlet, ale bez elektrokola bych to nedala. Sice s ním kvůli váhy občas bojuju a bojím se ho nechat kdekoli bez dozoru, ale jsem ráda, že jsem si ho vzala.

 

Rozcestník:

úvod + Město Albrechtice + rozhledna Hraniční vrch - Biskupská kupa - Osoblažský výběžek - Krnov + Cvilín - Karlovice + rozhledna Na Skalce - Anenský vrch nad Andělskou Horou