Bílé Karpaty 19.4.2019

na e-kole přes Holíč, Zlatníckou dolinu a Kovalovské lúky na Žalostinou

 

Velikonoce patří k významným jarním svátkům, kdy si především všichni křesťané připomínají ukřižování a následné zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Nemají své pevné datum v kalendáři, ale připadají vždy na neděli, která následuje po prvním jarním úplňku. Ty letošní připadají na tento víkend a protože od roku 2016 uznává Velký pátek jako den pracovního klidu i Česko, stihneme před tradiční rodinnou velikonoční sešlostí i dvoudenní výlet.

 

Nabídky ubytování přes booking.com nepatří k těm nejlevnějším, ale každopádně je to nejrychlejší a nejpohodlnější varianta, jakou znám. Ve dvojici jsou ty ceny přece jen přijatelnější než ceny jednolůžkových pokojů a okamžitě je jasné, kde mají v daném termínu volno a nikam není třeba volat či mailovat - tentokráte budeme spát v Uherském Brodě.

 

Z Brna do Hodonína je to vlakem 57 minut a vzhůru do sedel - směr most přes řeku Moravu a Holíč.

 

Hodonín, žst - Holíč - Prietržka - PR Veterník - Mokrý Háj - Salaš - Zlatnícka dolina - Koválovské lúky - Uhliská - Hate - Žalostiná (625 m) - Tri kopce - Kobyla - Výzkum - Malá Vrbka - Hrubá Vrbka - Velká nad Veličkou - Javorník - Suchov - Boršice u Blatnice - Nivnice - Uherský Brod, cca 82 km s převýšením 1276 m

 

Holíč, město, ve kterém žije cca 11 tisíc obyvatel, je z Hodonína vzdálené 5 kilometrů a leží v Záhorské nížině nedaleko řeky Moravy. V 10. století byl Holíč součástí Velkomoravské říše, poté se toto strategické místo stalo významným pohraničním opěrným bodem Uher jako kontrola brodu přes Moravu na dálkové obchodní cestě.

 

Pozdně barokní zámek s bastionovým opevněním je dominantou Holíče. Historie původního vodního hradu začíná ve 12. století, později byl rozšiřován a dále opevňován. V roce 1736 kaštel koupil František Lotrinský, nejbohatší a nejmocnější muž rakouské monarchie a od té doby patřil císařskému rodu Habsburků. Ti jej v polovině 18. století přestavěli na moderní a luxusně zařízené letní sídlo.

Z reprezentačních prostor letního císařského sídla se i díky zestátnění habsburského majetku po roce 1918 mnoho nedochovalo a na současném stavu se podepsalo i období, kdy byl zámek za socialismu využit jako odborná škola.

Samotná budova zámku je tvořena třemi křídly ve tvaru písmene U, na kterou navazuje opevněná čtvercová terasa s nárožními věžičkami, suchý příkop, fortifikační opevnění se čtyřmi bastiony a vodní příkop.

Obnovit chátrající stavbu si dalo za úkol vedení města, ale kde vzít takových peněz... Možná, že časem dojde i na zpřístupnění Čínského sálu s koženými tapetami s motivy čínské krajiny.

A pokračujeme do kopce. Nejedeme poznávat krásy rovinatého Záhoří, ale nejzápadnější vrcholky Bílých Karpat. Přes náměstí kolem kostela směrem ke hřbitovu.

Za hřbitovem nevěříme vlastním očím. Ve slunci tu svítí obrovské pozlacené kupole pravoslavného chrámu Matky Boží Počajevské. Až doma mi Google pomáhá poskládat střípky historie, které mi do dneška zůstávaly utajeny.

 

V letech 1868 až 1880 odešlo z Rakouska-Uherska do carského Ruska téměř 16 tisíc Čechů. Impulzem k jejich odchodu byla svízelná hospodářská situace v českých zemích po prusko-rakouské válce. Amerika svou imigrační politiku omezovala, ale vláda carského Ruska imigranty vítala - nabízela přistěhovalcům levnou půdu, náboženskou svobodu, právo na vlastní samosprávu i školy. Na 20 let byli osvobozeni od povinnosti platit daně a nemuseli vykonávat povinnou vojenskou službu. Převážně českých vzniklo v oblasti zvané Volyň kolem sta obcí. Jenže území přecházelo předtím i potom z ruky do ruky. Poláci, Sověti, Němci, Ukrajinská povstalecká armáda, Rudá armáda...

 

O udržení české národní identity svědčí zapojení volyňských Čechů do českých vojenských jednotek v Rusku za první světové války a podíl na osvobozování Československa za druhé světové války, jejich účast v 1. československém armádním sboru v SSSR. O reemigraci se Volyňští Češi snažili již po vzniku samostatného Československa, ale dosáhli jí teprve až po druhé světové válce na základě dohody mezi ČSR a SSSR - měli osídlit pohraničí, území, které byli nuceni opustit sudetští Němci.

 

Byl to obchod, který uzavřela Moskva s Prahou. Výměna 12 tisíc Slováků - převážně Rusínů, zemědělců z okresů Bardejov, Humenné, Medzilaborce a Prešov, za 33 tisíc volyňských Čechů. Slibovali jim život v "ráji dělníků a rolníků", ale život v Sovětském svazu měl pro tyto optanty do ráje hodně daleko. Přechodem státní hranice pozbyli československé státní občanství a nabyli státní příslušnost SSSR. Pro místní byli cizí, řeckokatolická církev byla na Ukrajině cíleně likvidována a začala nucená kolektivizace. Chtěli zpátky, ale zpět je samozřejmě odmítali pustit... Část se vrátila za Dubčekovy éry, další následovali až v roce 1993. Tak se z tzv. ruských optantů stali slovenští reoptanti a hodně z nich žije právě v Holíči.

Svět holíčských Židů zmizel zásluhou rasových zákonů za 2. světové války. Zůstal jen hřbitov částečně překrytý náletovými křovinami. Krátce před deportacemi do koncentračních táborů v roce 1942 žilo v Holíči 365 Židů. Vrátilo se jich asi 30 a většina z nich se v roce 1949 vystěhovala do Izraele.

Větrný mlýn nad městem je jediným historicky zachovalým větrným mlýnem na Slovensku. Dnes se o něj stará místní myslivecké sdružení. Je schovaný v lesíku, ale najdou se tady i místa s dalekými výhledy.

Celé okolí PR Veterník (místní toto místo znají pod názvem Vintoperk) je obklopeno svahy, na kterých se už od středověku pěstuje vinná réva - tady především červená Skalická frankovka.

Když počasí přeje výhledům, je odsud široký výhled na Záhoří, do roviny Borské nížiny, území vátých písků s převahou borových lesů. A taky na druhou stranu - obdobné borové lesy na moravské straně směrem ke Kyjovu a hřeben Chřibů na obzoru.

Kaplička sv. Urbana stojí u cesty v lokalitě, která se nazývá Nové hory nebo taky Vinné hory, protože jsou plné vinohradů. Prý ji v roce 1965 postavili členové spolku zahrádkářů bez povolení, protože tehdy doba církevním stavbám nepřála.

Za Mokrým Hájem začínají Bílé Karpaty. Přesněji řečeno Biele Karpaty, jsme na Slovensku :-)

 

Hrbolaté, ale naštěstí ne bahnité polní cesty nás dovedou k samotě Salaš. Kamenný kříž u cesty je z roku 1900 - kamenná tabulka nese nápis "Na pamiatku jubilárneho roku 1900 smrti Krista Pána".

Žlutá turistická značka nás přivede do centra Zlatnícké doliny, rekreační oblasti s parádním koupalištěm a rozsáhlou chatovou osadou. Loni zde vyrostla Bike aréna se singletraily pro horská kola v přírodním stylu. Kdo preferuje vyjížďky ve stylu cross country po lesních cestách a pěšinách, přijde si na své. My se ale raději držíme asfaltu. A není to jen tak ledajaký asfalt, je to naprosto úžasná hlaďoučká lesní silnička a dovede nás pořádně vysoko - pod vrchol Čupy do nadmořské výšky 550 m.

Koválovské lúky jsou rozlehlé louky s krásným výhledem na část Chvojnické pahorkatiny a na hřeben Malých Karpat na horizontu.

Poseděli jsme, poobědvali z vlastních zásob a můžeme pokračovat. Buď po červené po slovensko-české hranici, ale tak nějak jsme usoudili, že cyklotrasa s číslem 2202 po slovenské straně by mohla být příjemnější. Těžko soudit, bylo to dolů, nahoru, zase dolů po kamenité lesní cestě. Než jsme začali stoupat na Žalostinou (625 m), ztratili jsme spoustu výšky, což nás vůbec nepotěšilo.

Nebylo to jednoduché, tlačila jsem bez pomoci motoru, aby ušetřila baterii, ale tenhle vrcholek za trochu námahy rozhodně stojí. Značka nahoru nevede, davy tu nepotkáte, ale rozhlednička je to úžasná.

Parádní výhledy. Bradlo s mohylou M.R.Štefánika, Velká Javorina, Povážský Inovec, Blatnici se svatým Antonínkem, Uherské Hradiště, Hodonín, daleko na obzoru na západě Buchlovský hrad, na jihu kopce malých Karpat. Jen toho větru kdyby nebylo...

Pokračujeme přes Tri kopce, Bílou studnu na Kobylu (584 m) střídavě lesem a po loukách. Škoda, na louky v plné kráse je třeba si ještě nějaký ten týden počkat.

Z Výzkumu (439 m) to po asfaltu parádně sviští, ale trošku nám tu pohodu komplikuje vítr. Přes Velkou nad Veličkou a Suchov to ještě šlo, ale přes Boršice, Slavkov a Nivnici do Uherského Brodu to bylo s protivětrem hodně nepříjemné :-(

Hotel Palmira je tak trochu zvláští - na dvoře funguje autoumývárna, k večeři jsme si dali pikantuli a v hotelu byl takový klid a ticho, že jsme si mysleli, že jsme dnes jedinými hosty. Jaké bylo naše překvapení u snídaně, když bylo plno :-)

 

pokračování - Vizovická vrchovina, přes Luhačovice a Zlín do Otrokovic