Velká Fatra 17.-20.7.2014
hřebenovka s vůní léta
Velkou Fatru řadím k mým srdcovkám - už jsem se vícekrát toulala okolím Smrekovice či Kraľovy studně, ale zatím nikdy se mi nepodařilo vyrazit po hřebeni z jednoho konce na druhý. Ale je léto, tentokráte by to mohlo vyjít.
Chybějící lanovky a dlouhé nástupy činí z Velké Fatry oázu nedotčené přírody. Uvedu tyhle zápisky slovy Miroslava Nevrlého z knihy Nejkrásnější sbírka, protože mi mluví přímo z duše a určitě by se nezlobil:
Velkolepost Velké Fatry netkví v její nebetyčnosti – do vrcholků Vysokých Tater schází Ostredoku víc než kilometr výšky – ale v její rozloze, mohutnosti, celistvosti. Posadíš se na hřeben, rozhlédneš se a tehdy přijde ten okamžik: pohltí tě hory, hory na všechny strany. Nejlíp, jsi-li v tu chvíli sám, vydán napospas všemu a nemusíš se stydět za slzy.
Velká Fatra
Beru si na pomoc mapu a samozřejmě Internet - ze všeho nejdůležitější je otázka dopravy. Chci jít od jihu směrem k severu raději převážně se sluncem v zádech, protože spálený ksicht není zrovna tím nejlepším módním doplňkem.
Není to jednoduché a škrtám jednu variantu za druhou. Sedlo Malý Šturec nepřipadá v úvahu, protože kromě vlastního auta či stopu zřejmě neexistuje žádná jiná možnost, jak se tam dostat. Škoda, výškově je to rozhodně nejlepší :-( Jako další možnost mne napadá při pohledu do mapy železniční zastávka Čremošné či Harmanec. Ale i tahle možnost brzy padá - žádné vlaky mezi Banskou Bystricou a Hornou Štubňou od roku 2012 nezastavují a tyhle zastávky kompletně zmizely z jízdních řádů.
Fajn, pojedu tedy autem a mám tedy tři možnosti - buď ho nechám v Harmanci, ve Starých Horách nebo v Blatnici a následně se k němu z Ružomberku nějak dopravím zpátky. V takovém případě je nejvýhodnější autobusové spojení Ružomberok - Staré Hory, protože do Banské Bystrice autobusů přes Donovaly jezdí docela dost, ale nakonec zvolím variantu následující:
autem bez dálniční známky: Brno - Uherské Hradiště - Bánovce n.B - Prievidza - Trenčianské Teplice - Blatnica, cca 4 hodiny a 232 km
pěšky: Blatnica (500 m) - jeskyně Mažarná (1070 m) - Tlstá (1373 m) - Lubená (1414 m) - Zadná Ostrá (1254 m) - Ostrá (1247 m) - Zadná Ostrá (1254 m) - sedlo Misa (1132 m) - Juriášova dolina, ústí (657 m) - Blatnická dolina - spoj Rakytovských dolín (733 m) - Pražená dolina (930 m) - Priezory, sedlo (1270 m) - sedlo pod Smrekovom (1396 m) - Smrekov (1441 m) - hotel Králova studňa (1264 m) - Králova studňa, pramen (1325 m) - Krížna (1574 m) - Frčkov (1585 m) - Ostredok (1592 m) - sedlo před Suchým vrchem (1530 m) - Chyžky (1340 m) - chata pod Borišovom (1300 m) - Ploská (1532 m) - sedlo Ploskej (1380 m) - sedlo pod Čiernym kameňom (1250 m) - Minčol (1398 m) - Južné Rakytovské sedlo (1350 m) - Rakytov (1567 m) - Severné Rakytovské sedlo (1390 m) - Skalná Alpa (1430 m) - Močidlo (1300 m) - Smrekovica, voj. zotavovna (1350 m) - Nižné Šiprúnské sedlo (1340 m) - Vyšné Šiprúnské sedlo (1360 m) - Šiprún (1461 m) - Vtáčnik (1090 m) - sedlo pod Vtáčnikom (1070 m) - Malinné (1209 m) - Májekova chata (930 m) - Vlkolínské lúky (860 m) - Kalvária (600 m) - Ružomberok (475 m), cca 65 km
vlak: Ružomberok - Vrútky, Vrútky - Košťany nad Turcom, bus: Košťany nad Turcom - Blatnica, cca 2 hodiny a 83 km
Cesta mezi Brnem a Blatnicí s výjimkou jedné bouřkové preháňky a černočerných mračen nad Vtáčníkem utekla bez zvláštních zážitků a v 17:30 jsem připravena vyrazit. V batohu toho na tři dny a kousek + tři noci nesu minimum, jeho váhu se stanem, spacákem a alumatkou jsem dokázala srazit na 7 kg - vodu budu doplňovat průběžně, před smrtí hladem mne zachrání hotel na Kráľovej studni, chata pod Borišovem, hotel na Smrekovici, chaty na Malinu Brdu a supermarket v Ružomberku a dvě trička váží minimum. A medvědi? Spoléhám na teorii, že medvědi se zdržují v dolinách, kde mají v hustých lesích klid.
Míjím odbočku na Blatnický hrad a začínám stoupat. Čeká mne cca 900 výškových metrů a 2,5 hod stoupání až na vrchol Tlsté. Ale nejprve musím vystoupat Vápennou dolinou k jeskyni Mažarná.
Vápennou dolinou k jeskyni Mažarná
Jeskyně Mažarná patří k nejvýše položeným obydleným jeskyním na Slovensku a její mohutný vstupní portál leží hned vedle turistického chodníku. Je významným paleontologickým nalezištěm a sloužila jako úkryt i pro pastýře, lesníky či v době Slovenského národního povstání. Podle cedule jsou zde k vidění i krápníky, ale nějak mi schází odvaha lézt do vzdálených tmavých míst v oblastech s výskytem medvědů :-(
jeskyně Mažarná
A chodník mne vede stále výš a výš přes několik nádherných vyhlídkových míst.
Tlstá a Ľubená
Nekonečné stoupání po uzounké pěšince v nespočetných serpentinách mám konečně za sebou, jsem v nadmořské výšce 1373 m a stálo to za tu námahu!!!
Tlstá a Ľubená
Ale nejhezčí výhledy nenabízí nejvyšší bod, ale západní předvrchol. V podvečerním slunci prostě paráda.
Tlstá a Ľubená
Celou noc mne budil vítr a nad ránem i déšť. Větru, dešti neporučíš, praví jedno známé pořekadlo...
Z Tlsté se lze bez velké ztráty výšky lze dostat na Ostrou zalesněným hřebínkem po zelené za hodinu a celou tu dobu jemně mrholí. Uvidíme, každopádně pořád se mohu snadno a rychle vrátit k autu v Blatnici :-(
Před sebou mám hlavní hřeben jako na dlani - nejvyšší kopce Velké Fatry jsou odlesněné a porostlé trávou - holnaté a oblé tvary hlavního velkofatranského hřebene tak trochu připomínají Krkonoše.
Tlstá a Ľubená
Na Zadní Ostré schovávám batoh nepromokavě zabalený pod nízkými smrčky a vrchol Ostré zdolám nalehko - už mám vyzkoušené z Tlsté, že šplhání za pomoci řetězů s báglem na zádech není až tak úplně jednoduché a navíc mi aspoň oschnou záda.
Ostrá
Ostrá, skalní okno
Vrchol Ostré nezklamal, ale sestup Juriášovou dolinou nepatří k těm nepohodlnějším chodníčkům. A to nemluvě o té zbytečné ztrátě výšky, kterou budu za chvilku zase těžce nabírat... Je to jasně vidět na profilu, ale vynechat tyhle dva nádherné vrcholy by byla fakt škoda.
Ostrá
dole Blatnická dolina a nalevo Drienok
Než se dostanu do světa hřebenů, luk a dalekých rozhledů, musím vyšlapat dolinou. Na několika místech se pilně pracuje - po vichřici se odklízí dřevo a voda zčásti vymlela šotolinovou silničku.
Blatnická dolina
Blatnická dolina, hluboce zařezané krasové údolí, se přímočaře táhne směrem severozápad-jihovýchod v délce 8 km a patří k nejvodnatějším údolím ve Velké Fatře. Pramennou částí nedosahuje až po hlavní hřeben - pramenná část se nazývá Pražená dolina. Po rozcestí spoj Rakytovských dolin jsem šlapala po zpevněné cestě, ale do Pražené doliny by byly nejvhodnější obuví rozhodně gumáky. Z kdysi upraveného pramene doplňuji láhev a prolézám první větší překážkou - až sem se s úklidem po vichřici ještě nedostali, ale ti přede mnou už vyšlapali nové pěšinky a není to až tak zlé.
A pořád nahoru a nahoru a nahoru. Lesem a zase lesem a opět lesem. Žádné výhledy, žádná možnost zjistit, kolik je toho ještě přede mnou. Sice neprší, ale je celkem teplo a k tomu vlhko, ani bych nevěřila, že se člověk může takhle příšerně potit...
Blatnická dolina
Míjím jedinou zvláštnost při tom nekonečném stoupání - zbytky pece na chleba, který zde pekli v období SNP. Nač si stěžuji, ti to měli mnohem, ale opravdu mnohem horší...
pod sedlem Priezory
Vrchol Smrekova pokrývá kosodřevina a výhledy rozhodně nejsou kruhové - směrem na Blatnickou a Dedošovu dolinu toho vidět moc není, ale panorama oblých linií hlavního hřebene stojí za výstup. A protože je to poprvé, co se mohu rozhlédnout a zkontrolovat vývoj na obloze od sestupu z Ostré, mohu se i zaradovat. Konečně se mění styl počasí a rovnoměrná šedá vrstva přestává obloze vládnout. V ten nejlepší čas - po tom nekonečném výstupu a ranním mrholení je načase všechno důkladně vysušit. Od salaší je slyšet cinkání kravských zvonců a sluníčko krásně hřeje. Prostě pohoda.
ze Smrekova
Od kříže nad symbolickým velkofatranským cintorínem mířím k hotelu Králova studňa zaplnit žaludek něčím teplým.
velkofatranský symbolický cintorín
Nad gulášovou polévkou s košíkem chleba přemýšlím nad dalším postupem. Mohla bych tady zůstat přes noc, ale po pohledu na hodinky a na oblohu vyrážím dál. Je teprve půl šesté, takže do tmy to v pohodě stihnu až k bivakovacímu místu k salaši pod Suchým vrchem.
z Královy studně na Krížnou
Krížnou si zásluhou podivných staveb sloužících vojákům nelze s ničím splést, ale mnohem zajímavější než pohled na ty vysílače je pohled dolů směrem na Majerovu skálu, nad kterou se přes půl oblohy klene duha. A než se stihnu pokochat, lízne ten dešťový mrak i vrcholek Krížné a na řadu přichází pláštěnka.
z Krížne na Ostredok
Ostredok, nevýrazný dvojvrchol na oblém širokém travnatém hřebenu, má svůj zvláštní půvab. Dlouhé a strmé srázy přecházejí v lesnaté doliny, ale koukám spíše mnohem dál. Velká Fatra je obklopená horami ze všech stran. Od jihu Kremnické vrchy (tam jsou dnes mraky nejšedivější) přecházejí na jihovýchodě v Polanu a a posléze v Nízké Tatry, na severu Chočské vrchy přechází v Kriváňskou Malou Fatru a hřeben Lúčanské Malé Fatry na západě přechází do Strážovských vrchů. Prostě hory, hory a zase hory, kam až oko dohlédne.
Ostredok, vrcholek nejvyšší
Kolikátá je to duha? Pátá nebo šestá? Už to ani nepočítám :-) Nejdůležitější je, že jsou ty bouřky hodně daleko od místa, kde se zrovna nacházím :-) Travnatý hřeben narušuje skalnatá špička Suchého vrchu. Botanický ráj, ale přísně chráněná rezervace!
z Ostredku pod Suchý vrch
Nestíhám a nakonec nocuju nouzově přímo na hřebeni.
Včerejší východ slunce mi překazil déšť, dneska je pro změnu v téhle výšce taková zima, že se mi klepou ruce s fotoaparátem. Ač je slunce ještě hluboko, obzor už hraje barvami a Venuše brzy zmizí. Ale když se objeví první sluneční paprsky, teplota rychle stoupá.
východ slunce nad Ploskou
I mlhy dole v údolí mizí velice rychle.
ranní mlhy
Opět slyším cinkání zvonečků a tentokráte jsou to ovce a sympatický bača má své psy pod kontrolou.
Chyžky
Ploská je v podstatě ústředním kopcem celého pohoří. Ale vrchol ještě chvíli počká, nejprve to vezmu po úbočí k chatě pod Borišovom, protože by to chtělo zas něco k jídlu.
úbočím Ploské k chatě pod Borišovom
Je 10:00, v chatě je až na jednoho osamělého turistu prázdno, protože ti, co zde spali, už šlapou a ti co vyrazili zespodu, tak ještě šlapou. Kapustnica sice nepatří k mým oblíbeným polévkám, ale tahle byla opravdu výborná a kyselá chuť je skvělým doplňkem k zásobám sladkého křupavého müsli v mém batohu.
chata pod Borišovom
Až dodatečně při sepisování informací pro tuto stránku jsem narazila na varování horské služby. Zřejmě není od věci si jejich stránku pročíst těsně před výletem :-(
Upozorňujeme návštevníkov VF, že chodník z Belianskej doliny / po zelenej značke/ na chatu pod Borišovom je momentálne dosť nebezpečný z dôvodu väčšieho množstva predátorov, preto neodporúčame zdržovať sa na tomto chodníku.
A pokud chcete vědět, co se za touto tajupnou informací skrývá, zjistíte to až po chvíli gúglení na stránkách TA3: Vysokohorské pasenie stáda kráv vo Veľkej Fatre sa skončilo nešťastím. Dvanásť jalovíc neprežilo pád do žľabu a ich ostatky zostali ležať v nedostupnej rokline. Situácia ohrozuje turistov, pretože uhynutý dobytok priláka množstvo nebezpečných predátorov.
S plným žaludkem se šlape líp. Ale výhledů si člověk musí užít již při výstupu na Ploskou, protože vrchol je natolik placatý, že toho z něj zas tolik vidět není. Člověk si tady připadá jak někde na náhorní plošině. Právě zde se holnatý hřeben od Krížne dělí na dvě větve - liptovskou a turčianskou a mezi nima se zařezává v neuvěřitelné délce 25 km Ľubochnianská dolina.
z Ploské
V sedle pod Ploskou stojí dřevěný přístřešek a na informační ceduli je zmínka o památníku SNP. Podle fotografie to musí být jedna ze skalek pod Čiernym kameňom a opravdu je to tak, ač značka sem nevede. Ale jinak je Čierny kameň, zřejmě nejfotogeničtější skalnatý vrchol z dolomitů a vápence, přísnou rezervací.
pod Čiernym kameňom
Nabírám vodu z vydatného pramene kousek pod sedlem a šlapu celkem nezáživným úbočím Čierného kameňa po blátivé pěšině lesem přes kořeny a popadané stromy.
Přede mnou je Minčol a za ním pyramida Rakytova. Dá se obejít po úbočí, ale to přece nepřipadá v úvahu!
v popředí Minčol, v pozadí pyramida Rakytova
pohled zpátky na Čierny kameň a Ploskou
Rakytov v celé své kráse
Počasí se opět trochu pokazilo, ale zatím to nevypadá, že by se mi měla bouřka přehnat přímo nad hlavou. Je vlastně na vrcholu s křížem doplněným o hromosvod bezpečno? Zřejmě ne :-(
z Rakytova
S výjimkou části Liptovské Revúce a Liptovské Lúžne jsou všude kolem jenom hory. Namáhavý výstup je plně vyvážen krásou výhledu a nakonec se i dočkám opět sluníčka.
z Rakytova
Před sebou mám sestup do severního Rakytovského sedla a poté pěšinu úbočím Tanečnice a Skaľné Alpy.
úbočím Skaľné Alpy
Neodolám a vyšlápnu si i do vyhlídkového sedla pod Skaľnou Alpou.
Skaľná Alpa
Slunko už je nízko, kde budu spát dneska? Úplně nejlepší by byla turistická ubytovna vojenské zotavovny Smrekovica :-) S horkou sprchou :-) Tak tahle myšlenka se mi moc zalíbila, ale nakonec to dopadlo úplně jinak. Na bivakovacím místě pod hotelem Smrekovica v místě zvaném Močidlo už stály dva stany, tak jsem přidala i ten svůj a uháněla na poslední chvíli na nejbližší vyvýšeninu zachytit poslední sluneční paprsky dnešního dne :-)
Močidlo
Sbaleno mám ráno první :-)
Močidlo
Bývalá Vojenská zotavovna Smrekovica se dneska vlastně jmenuje horský hotel Granit a pro trekaře v zaprášeném a mnohokrát propoceném triku asi není tím pravým útočištěm - ale v případě nouze se zde zřejmě najíst či skrýt před nepřízní počasí jistě dá. Takové raňajky formou švédských stolů za 8€ určitě chutnají báječně, ale protože se začínají podávat až skoro za hodinu, zůstanu u vlastních zásob :-)
Smrekovica
Stezka vystupuje lesem na velkou louku pod Malou Smrekovicou (1485 m) a poté hustými starými lesními porosty národní přírodní rezervace Jánošíkova kolkáreň. Míjím místo, kde stávala od roku 1924 první turistická a lyžařská chata v Ružomberku a v okolí celého Liptova.
pod Malou Smrekovicou
Připadám si jak v borůvkovém ráji a müsli s borůvkami k snídani není špatné. Ale spát bych tu tedy nechtěla, pravděpodobnost setkání s medvědem narůstá s množstvím lesních plodů, kterými se převážně živí.
pod Malou Smrekovicou
Na vrchol Šiprúně se lze dostat po významové odbočce, takže batoh odkládám mezi nízké smrčky a užívám si aspoň chvíli výstup bez zátěže. O Šiprúni se říká, že je to jedna z nejkrásnějších vyhlídkových hor ve Velké Fatře a kdysi býval z obou vrcholků velmi široký, téměř kruhový rozhled, ale to už dneska neplatí. Na nižší vrchol už nemá smysl kvůli rozhledu šplhat, ale vystoupit na vyšší, východní, vrchol se vyplatí - pro rozhled z vrcholu orientovaný směrem na Revúckou dolinu a Nízké Tatry, na skupinu Salatína (ale raději ne proti slunci, jak to časově dnes vyšlo mně) a ze skály kousek před vrcholem k hladině Liptovské Mary a vrcholkům Západních a Vysokých Tater.
z vrcholku Šiprúně
Louky pod Šiprúněm se využívají jako pastviny, takže tady toho až tolik nekvete, ale kobylek je zde nepočítaně. A protože většinou hopsaly ve dvojici, nestíhaly utéci před objektivem :-)
louky pod Šiprúněm
Stoupání ze sedla pod Vtáčnikom na Malinné je zřejmě posledním stoupáním, které mne dneska čeká. Lesem se nahoru šlape docela příjemně, ale sestup po rozpálené sjezdovce po přímém slunci zas až taková pohoda není.
Turistické středisko Malinô Brdo na severovýchodních svazích hory Malinné žije především v zimě, ale nějaké ty možnosti se nabízejí i v létě - koloběžky, horské káry, půjčovna kol. To by všechno ještě šlo, ale nedělní letní zážitkové programy ve stylu dětské diskotéky, kreativní dílny, zábavných soutěží a malování na tvář jsou teda něco. Hudba řve až na vrchol kopce a dokážu si rozhodně představit pro své děti při teplotách kolem třicítky v červencovém letním odpoledni na rozpálené sjezdovce lepší zábavu někde u vody. Úpal není nic příjemného.
Malinô Brdo
Jen Májekova chata jako kdyby sem ani nepatřila. Na terase se báječně sedělo a kuřecí cordon bleu s opékaným bramborem a s vychlazenou kofolou byl vynikající, a to určitě nejen kvůli tomu, že to bylo první pořádné jídlo po třech dnech :-)
Májekova chata
Vlastně jsem vždycky přes Ružomberok jen projížděla autem a nikdy nenavštívila jeho centrum. Město je krásně umístěno mezi horami - obklopují jej kopce Velké Fatry, Nízkých Tater a Chočských vrchů, ale vzhledem k uzavřené dolině a průmyslové výrobě zaujímá na Slovensku ve výskytu mlh a inverze přední příčky.
Tak aspoň krátce - parkem s památnými stromy a okolo městského úřadu ke kostelu sv. Ondreja. Ve městě působil a v nedaleké Černové, která je dnes součástí Ružomberka, se narodil katolický kněz a politik Andrej Hlinka (1864-1938), kontroverzní osobnost, který stál v roce 1918 při zrodu samostatného Československa, ale poté se stal vášnivým odpůrcem pražské centralizace, netajil se s antikomunistickým přesvědčením, měl hluboké vlastenecké cítění a měl sklon k totalitě opírající se o křesťanské zásady a silný nacionalismus a který po roce 1948 patřil mezi ty slovenské osobnosti, které měly být vymazány z historické paměti národa. V Ružomberku má svou sochu a taky mauzoleum, ale jeho tělo se v něm nenachází. Resp. jeho ostatky tam byly do roku 1945, ale v obavách před postupující Rudou armádou byly převezeny. Tělo nejvýznačnějšího slovenského politika 20. století, kterému bývá dáván titul Otec národa, tak i dnes, v době druhé Slovenské republiky, odpočívá na místě, které není nikomu známo.
Ružomberok
Zbývá cesta k autu - z Ružomberku mně to jede v 16:29 a ve Vrútkách mám na přestup jen chviličku, ale zpožděné vlaky na sebe čekají a v Košťanech mám času habaděj. V příjemném rozhovoru o slovenských horách resp. vojančení u Chebu s jedním z místních čas utíká naštěstí rychle a po půl sedmé jsem u auta. S úlevou měním boty za sandálky a nastavení GPSky v autě je dílem okamžiku přes tlačítko DOMŮ. Za čtyři hodiny budu doma.
panorama Tlsté a Ostré nad Blatnicí
Omlouvám se každému, koho se nějak dotýká mé používání česko-slovenského skloňování i pojmenovávání slovenských názvů. Nevím, zda-li je správně nad Blatnicou/nad Blatnicí, z Ostredku/z Ostredoku resp. pod Čiernym kamenem/pod Čiernym kameňom a více se mi líbí ty slovenské tvary. A co teprve skloňování názvu Ružomberok v 2.p. Ale vždyť o nic nejde, nejdůležitější je láska k horám i lidem bez ohledu na hranice :-)