logo
... na kole, pěšky či autem ... fotky, zážitky, odkazy, zkušenosti ...

 

 

Rumunské hory 16.-25.6.2017

Tibles + Rodna + Maramureš

 

část třetí - Munții Maramureșului neboli Maramureš

 

I zde si dovolím začít slovy Miloslava Nevrlého, který tyto hory nazval Bezcestné:

 

...Jediná turistická značka je nehyzdí, jediná chata. Jen rozvalené vojenské pikety ze starých dob pod travnatou hranicí. Na severu nám leží u nohou celá východní Podkarpatská Rus, prastarý marmarošský komitát, údolí na pramenech Tisy, Šuhajova Verchovina, Hoverla se sněhovými poli, mohutný Pop Ivan. Od jihu zeleně dýchá rumunská část, nekonečné lesy, dlouhá údolí, pastviny...

Z knihy Karpatské hry od Miloslava Nevrlého.

 

Maramureš je pohořím na rumunsko-ukrajinských hranicích, pohoří poměrně opuštěné, k čemuž výrazně přispívá pohraniční pásmo a turisticky hojně navštěvovaná je pouze lesní železnička Mocanita z Vișeu de Sus do zastávky Paltin. Ale už neplatí že je nehyzdí turistické značky - červeným pásem je vyznačena trasa spojující Bardau v údolí říčky Vişeu přes vrchol Pietrosul Bardau, vesničku Luha, vrchol Mihailecu k jezeru Lacul Vinderel a poté modrý pás spojující nejvyšší vrchol Farcau, jezero Lacul Vinderel a vesničku Repedea.

 

Co se týče značení obecně, v rumunských horách existuje turistické značení podobného stylu jako u nás – tedy výrazně lepší, než třeba v Itálii, kde jsou jen barevné fleky na kamenech. Základní design i velikost značek jsou podobné jako u nás, barvy jsou však použity jen tři (červená, žlutá a modrá) a místo vodorovných pruhů používaných u nás využívají větší sortiment tvarů: pruh, kříž, kolečko či trojúhelník.

 

Naše další dobrodružná výprava začíná ve Vișeu de Sus, na nádraží úzkokolejky. Lesní železnice je poslední karpatská lesní železnice, která dodnes slouží svému původnímu účelu a pomáhá tak svážet dřevo z hor. Často se nazývá jednoduše Mocăniţa, což je obecný rumunský výraz pro horskou úzkokolejku.

Mocanita

 

Mocanita

 

Mocanita

Vișeu de Sus, úzkokolejka (červen 2017)

Trať o rozchodu 760 mm, s jejíž výstavbou bylo započato v roce 1932, postupně stoupá údolím a zařezává se hluboko do hor, ale občas máme dojem, že i pěšky bychom byli rychlejší. Turistické vláčky tažené parní lokomotivou totiž dělají speciální zastávky kvůli fotografování a taky zastávku zvanou "Wasserhalt" pro doplnění vody a k promazání stroje.

Mocanita

 

Mocanita

Vișeu de Sus, úzkokolejka (červen 2017)

Nejen vlaky tudy jezdí po kolejích. Úžasná jsou i auta se speciálními podvozky se železničními koly, které mají šroubový zvedák, pomocí něhož se vozidlo může otočit do protisměru.

Mocanita

Vișeu de Sus, úzkokolejka (červen 2017)

Turistické vláčky mají konečnou v Paltinu (což je 21,6 kilometr trati a vláček to zvládl téměř přesně za dvě hodiny) a z Paltinu do Bardau (24,1 km) vyrážíme podél kolejí po svých. Celková délka trati je necelých 47 km a vzhledem k tomu, že v údolí řeky Vişeu neexistuje silniční síť, úzkorozchodná dráha je prakticky jedinou možností dopravy do osad v horní části doliny.

Mocanita

 

Mocanita

 

Mocanita

Vișeu de Sus, úzkokolejka (červen 2017)

Hřmí. První bouřka zasáhla údolí před námi, ale druhá již zasáhla i nás. Opět přichází na řadu pláštěnky, nepromokavé obaly na batoh či deštník - schovat se můžeme až na nádražíčku v Bardau.

Bardau

Bardaua (červen 2017)

Nikterak lákavě to nevypadá, ale nejsme z cukru. Jdeme!!!

Bardau

 

Bardau

Bardau (červen 2017)

Přes rozvodněný potok mi nezbývá než se zout.

Bardau

Bardau (červen 2017)

Je vlhko jako v prádelně, z cest se staly potůčky, z potůčků potoky, z potoků říčky. Navíc přes nás přechází další bouřka, ale zřejmě je to jen okraj, hřmění přicházelo z daleka.

Bardau

 

Bardau

Bardau (červen 2017)

Cesta se mění v zarostlou cestu, pak v pěšinu a pak pěšinu ztrácíme. Naštěstí jsme čtyři, být tu sama, bylo by to nesrovnatelně horší. Prostě budeme pokračovat kolmo nahoru do svahu, podle mapy v podstatě není kam zabloudit, musíme prostě pořád nahoru.

 

Jakmile se dostaneme z lesa, vidíme skupinku, která šla před námi napravo o kousek níž u staré opuštěné salaše, což je skvělé - dobloudili jsme zkratkou přímo na značku.

Pietrosul Bardaului

 

Pietrosul Bardaului

Pietrosul Bardaului (červen 2017)

Ale ještě je stále před námi pořádný kopec. Příšerný kopec nahoru do mraků a tak strmý, že bych normálně tvrdila, že se s těžkým batohem vylézt nedá. Dal... Je neuvěřitelné, co jsem schopna vylézt, když není zbytí...

Pietrosul Bardaului

 

Pietrosul Bardaului

Pietrosul Bardaului (červen 2017)

Mrholí, fouká, vidět je na 20 metrů, prostě ideální počasí na turistiku. Jsme v nadmořské výšce 1850 metrů a užíváme si skvělé výhledy z hory pojmenované Pietrosul Bardaului :-(

Pietrosul Bardaului

 

Pietrosul Bardaului

Pietrosul Bardaului (červen 2017)

K tábořišti to není daleko. Ze sedla vidíme dole dva stany a jakmile dojdeme blíž, je to jasné - samozřejmě Češi.

Pietrosul Bardaului

 

Pietrosul Bardaului

 

Pietrosul Bardaului

pod Pietrosul Bardaului (červen 2017)

Docela problém najít kousek rovného místa pro stan :-( Je to tady celé hrbolaté :-(

 

Vaření bez příšerného větru je v pohodě a po hráškové polévce a dávce instantních nudlí alá boloňská omáčka je přece jenom líp a vrací se mi optimismus. Tak aspoň pár fotogenických podvečerních momentek.

Pietrosul Bardaului

 

Pietrosul Bardaului

 

Pietrosul Bardaului

 

Pietrosul Bardaului

Maramureš (červen 2017)

Každý večer nám odborník geolog/botanik povídá o tom, co jsme viděli či mohli vidět, či co můžeme vidět následující den. Prý to byla nádherná horská smrčina, u nás k vidění jen v nejchráněnějších částech Šumavy. Což je tedy vlastně k nevidění pro běžného člověka :-( Ale když člověk šplhal kolmo svahem takovým pralesem, nebyla to žádná sranda a vůbec jsem si to nevychutnala :-(

 

Už jsem to dopracovala k variantě dvě jídla v jednom hrnci. Žádné plýtvání vodou na umývání...

Maramureš

Maramureš (červen 2017)

Ranní výhledy nejsou až tak špatné. Hoverla, špička nalevo je s nadmořskou výškou 2061 m nejvyšší horou Ukrajiny a vzdálená je odsud 36 km. Pop Ivan (2022 m), kopec napravo, je vzdálen 22 km. V meziválečném období (1918–1939) vedla přes jeho vrchol polsko-československá hranice.

Pietrosul Bardaului

Maramureš (červen 2017)

A tohle je směr k Farcău (1961 m), nejvyššímu vrcholu Maramureše. Mezi těmi dvěma vrcholky napravo od středu fotografie budeme spát pozítří.

Pietrosul Bardaului

Maramureš (červen 2017)

Pohled na Pietrosul Bardaului, vrchol včerejšího dne.

Pietrosul Bardaului

Pietrosul Bardaului (červen 2017)

A tábor:

Pietrosul Bardaului

Pietrosul Bardaului (červen 2017)

Vyrážím ráno se skupinou, ač raději chodívám sama. Půjdeme přes pastviny.

 

A moc dobře jsem udělala, nejen že kousek od nás procházelo stádo ovcí, ale trasa byla opět sice vyznačená, ale zarostlá kosodřevinou a jalovci.

Maramureš

Ta trojice vrcholů nalevo na obzoru je Tibles, hory, které jsme přešli první den v mlze

 

Maramureš

 

Maramureš

na obzoru Rodna včetně nejvyššího vrcholu zvaného Pietrosul Rodnei, 2303 m

Maramureš

 

Maramureš

 

Maramureš

 

Maramureš

Maramureš (červen 2017)

Potkat na travnatých pláních stádo polodivokých koní je nádherným zážitkem.

Maramureš

 

Maramureš

Maramureš (červen 2017)

Než sestoupíme k salaším, opět tvoříme pro jistotu větší skupinky. Ale je to bez problémů, zřejmě jsou všichni v "terénu".

Maramureš

nejprve sejdeme dolů do údolí a poté znovu nastoupáme k salaši na rozhraní lesa a pastvin

v pravé části hřebene

 

Maramureš

 

Maramureš

Maramureš (červen 2017)

Svážnice nás dovede mezi domky vesničky Luhy, části Poienile de sub Munte.

Maramureš

 

Maramureš

 

Maramureš

 

Maramureš

Maramureš (červen 2017)

Doplňujeme zásoby v autobusu a houfujeme se samozřejmě u obchůdku.

Maramureš

 

Maramureš

 

Maramureš

Maramureš (červen 2017)

A zase nahoru, co jsme ztratili, musíme zase nabrat. Seníky a dřevěnice jsou nádherně fotogenické, ale zřejmě zde v kopcích už moc lidí trvale nežije. Ty krásné domy, které jsou ve vesnicích k vidění, prý staví za peníze vydělané v západní Evropě, protože právě domy jsou pro Rumuny tou nejčastější investicí.

Maramureš

 

Maramureš

 

Maramureš

 

Maramureš

 

Maramureš

Maramureš, nad vesničkou Luhy (červen 2017)

Dneska spíme u salaše, což má své výhody. Bača má vodu k salaši přivedenou hadicí a prodává sýr obdobný našemu balkánu či tvaroh. V celém údolí místní obyvatelé používají jako druhý jazyk ukrajinštinu, takže domluva je jednodušší. A psi, pokud zrovna nehlídají ovce, jsou přátelští a moc dobře ví, že od nás dostanou něco k snědku.

Maramureš

 

Maramureš

 

Maramureš

 

Maramureš

Maramureš (červen 2017)

Starobyle vyhlížející salaše nenabízejí absolutně žádný komfort. Žije se v nich stejně jako před desítkami let. Přivítal nás štiplavý dým z otevřeného ohniště, na kterém se ve velkém kotli zahřívá nadojené mléko. Tvarohová hmota po přidání syřidla se poté v režných pytlích věší na sluníčko, aby odkapala voda a následně se sýr nakládá do solné lázně. Žádná romantika, pořádná dřina, stádo třeba podojit dvakrát denně.

Maramureš

Maramureš (červen 2017)

Dokonce nám zahrál.

Maramureš

Maramureš (červen 2017)

I krávám se libí v našem stanovém městečku :-)

Maramureš

Maramureš (červen 2017)

Příjemný večer kazí jediné - podle předpovědi počasí na serveru http://www.yr.no má zítra odpoledne pršet. A ne málo, má spadnout za odpoledne 16 mm, což není žádná legrace.

Maramureš

Maramureš (červen 2017)

Ještě zalít 200 ml vařící vody a bude to mňamka. Bramborová kaše v prášku, piksla tuňáka v oleji a čerstvý sýr koupený v salaši. A bacha na psy, taky jim to voní.

Maramureš

 

Maramureš

Maramureš (červen 2017)

 

Ráno je obloha převážně bílá a zatím to vypadá dobře. Možná to k dalšímu tábořišti stihneme ještě před deštěm. Je to jen 3 hodiny.

Maramureš

 

Maramureš

Maramureš (červen 2017)

Nestihli. První bouřka nás překvapila v různé fázi výstupu a druhá následovala těsně poté. S větrem, blesky, hromy, kroupami a průtrží mračen :-( Naštěstí jsem nebyla sama, z mlhy se po chvíli objevil Valášek. Ocitli jsme se v mlze s viditelností na pár metrů a nebýt GPSky a mapové aplikace v mobilu, nedokázali bychom v bílé tmě pokračovat tím správným směrem, protože trasa sice byla značená, ale značky byly od sebe dále, než na jakou vzdálenost bylo vidět a nevedla tudy ani žádná zřetelná pěšina.

Maramureš

mezi první a druhou bouřkou (červen 2017)

Možnosti byly dvě - zůstat na místě nebo najít tábořiště a ta druhá nám připadala rozumnější, než zůstávat nahoře v těsné blízkosti hory zvané Mihailecu (1916 m), nejvyššího vrcholu v okolí.

Maramureš

když se na nás bohové zlobí (červen 2017)

Mé obrovské poděkování patří Valáškovi, který mne přibral do svého "sekundového" stanu. Celou jeho konstrukci tvoří důmyslný propletenec dvou laminátových prutů spojených do kruhu. Vybalí se z futrálu, vyhodí do vzduchu a na zem dopadá dvouvrstvý stan připravený k nastěhování. Normální stan postavit za tak silného deště a větru bylo nemyslitelné.

 

Drkotajíce zuby v kompletně mokrém ohozu si můžu zapsat další NEJ: nejhorší zážitek mých toulek. Byla by to úžasná fotografie, ale foťák musel zmizet do nepromokavého obalu.

 

Když přestane pršet, stavím rychle svůj stan a postupně přicházejí další skupinky. Terén je podmáčený, takže je celkem problém najít rozumné místo, aby nás případná další bouřka nespláchla. Táboříme v nadmořské výšce 1675 m pod nejvyšším vrcholem Maramureše - nadmořská výška vrcholu Farcău je 1961 m.

Maramureš

tábor u jezera Lacul Vinderel (červen 2017)

Naštěstí to vypadá, že je ta hrůza za námi. Snažím se usušit všechno, co mám mokré, ale aby mi to neodnesl vítr, musím vše napevno přivázat, takže stan vypadá jako vánoční stromeček. Stačí, že mi někde nahoře uletěl obal na batoh. Už toho vážně bylo dost...

Maramureš

Mihailecu, 1916 m (červen 2017)

 

Maramureš

Farcău, 1961 m (červen 2017)

Z Mihailecu jsme toho moc neviděli, takže si na něj vylezu v rámci odpolední procházky podívat znovu a na Farcau vylezu až navečer.

Maramureš

zmije? (červen 2017)

 

Maramureš

 

Maramureš

 

Maramureš

 

Maramureš

výhledy z Mihailecu, převážně směrem na Farcău (červen 2017)

Náš poslední večer v horách, ten zítřejší strávíme v autobuse cestou domů. Jen na chvíli se na západě oblačnost protrhává a Maramurešské hory se ukazují v tom nejhezčím světle.

Maramureš

 

Maramureš

 

Maramureš

 

Maramureš

Maramureš (červen 2017)

Oheň brzy dohoří, ve stanu ve spacáčku bude dobře.

Maramureš

Maramureš (červen 2017)

I ranní pohled je úžasný, ale ta nádhera trvá jen chvíli.

Maramureš

 

Maramureš

 

Maramureš

 

Maramureš

 

Maramureš

 

Maramureš

Maramureš (červen 2017)

Balíme mokré stany a když v 8:00 vyrážíme směr Repedea, opět se vydáváme do bílé mlhy.

Maramureš

 

Maramureš

 

Maramureš

 

Maramureš

 

Maramureš

 

Maramureš

 

Maramureš

 

Maramureš

Maramureš (červen 2017)

 

Co napsat závěrem? Našlapali jsme za 8 dnů cca 115 km převážně s plně naloženým batohem, nastoupali 6519 m a sklesali 7243 m. Mnohokrát jsem si sáhla až na dno svých sil, mnohokrát jsem si říkala, že něco takového už víckrát ne. Ale s odstupem času to vidím jinak. Na nedozírných travnatých horských pláních, na horských hřbetech bez turistů nabývá prostor a čas jiných dimenzí. Chod dne určuje západ a východ slunce, které rozehřeje ztuhlé údy po chladné noci. A kolik toho vlastně potřebuje dnešní člověk na přežití? Hory, příroda, samota je moje závislost. My měli tentokráte smůlu na počasí, ale příště to bude určitě lepší :-)

 

 

 

 

Předchozí díly:

- část první Tibles

- část druhá Rodna

 



 

 

copyright Alena