logo
... na kole, pěšky či autem ... fotky, zážitky, odkazy, zkušenosti ...

 

 

Černobylská zóna + raketové silo Pervomajsk
16.-19.11.2012

výlet na Ukrajinu

 

Možná jsem zaváhala, když mi syn oznámil, že s kolegy z práce plánují výlet do Černobylu. Možná jsem se mohla přidat... Podívat se, jak si příroda "bere zpět" města a vesnice v zakázané zóně. Výbuch v Černobylu se podepsal na osudech a životech statisíců lidí. Kolik obětí bude mít Černobyl na svědomí, je dodnes sporné. Takže tenhle cestopis sepsal Honza a pokud budete mít nějaké dotazy, ráda mu je předám:

 

V termínu 16.-19.11.2012 jsme s kolegy z práce podnikli neobyčejně zajímavý výlet. Cestovali jsme na východ, na Ukrajinu, a měli jsme dva hlavní cíle: navštívit uzavřenou černobylskou zónu včetně opuštěného města Pripjať a také bývalé raketové silo u Pervomajsku, asi 300 kilometrů na jih od Kyjeva. Tyto dva výlety jsme měli zařízené přes místní agenturu (našla jsem i odkazy na cestovku z Prahy), takže jsme měli pohodlný odvoz z hotelu a zase zpátky.

 

V pátek 16.11. jsme letěli do Kyjeva s nízkonákladovou aerolinkou Wizzair z polských Katowic, kam jsme se dopravili auty a ta nechali na jednom z mnoha parkovišť, které provozují přímo místní obyvatelé (zní to jako docela dobrý kšeft, používat vlastní zahradu nedaleko letiště jako placené parkoviště, a takových je tam opravdu hodně). Hodná paní z parkoviště nás dokonce pak autem odvezla přímo k terminálu.

 

Po večerním příletu do Kyjeva jsme se museli nějak dostat do hotelu, který byl od letiště vzdálen asi 4 kilometry. Zvolili jsme taxi, našli jsme dostatečně velký taxík pro 7 lidí a už se jelo. 300 hřiven (asi 800 korun) za taxi není zrovna málo, ale aspoň jsme za chvíli byli pohodlně na místě. Večer jsme na hotelu ochutnali něco málo z místní pivní produkce, například Žatecký gus, který má část etikety v češtině a údajně je z žateckého chmele. Co je na tom pravdy, nevím, každopádně podle etikety je vyroben na Ukrajině. A poté rychle spát, čekaly nás velmi náročné dva dny.

 

Sobota: Raketové silo u Pervomajsku

V sobotu ráno nás vyzvedl řidič Andrej a vydali jsme se na náročnou třísetkilometrovou cestu na jih s cílem strategická vojenská základna Pervomajsk. Náročné to bylo velice, protože ukrajinské silnice jsou pro cestující skutečné peklo, minimálně dálnice M05, po které jsme jeli. Jako by nestačily ty strašné díry v silnici a ne zrovna dobře odpružený Opel, Andrej docela spěchal, abychom to všechno do večera stihli, přece jen to bylo opravdu daleko. Po čtyřech hodinách cesty jsme měli ze žaludku převalující se hromadu, která mohla každou chvíli vybouchnout.

 

Pervomajsk
Pervomajsk

 

Naštěstí jsme ještě v živém stavu dorazili na místo. Venku nás sice čekalo ukrajinské mlhavé počasí a teplota okolo nuly, ale to nám příliš nevadilo. Raketové silo ze studené války - už u vstupu jsme viděli, jak se na nás usmívá obří interkontinentální jaderná raketa R-36 aka SS-18 Satan, která byla po dlouhé roky namířena na USA a mohla se snadno stát první použitou zbraní ve třetí světové válce. Při pohledu na tohle monstrum schopné vymazat z mapy území o rozloze poloviny Ukrajiny jsem si hned musel připomenout Einsteina: "Nevím, jakými zbraněmi bude vedena třetí světová válka, ale čtvrtá – holemi a kameny". V současném umístění kupodivu raketa míří směrem do Ruska ;)

 

R-36 aka SS-18 Satan
R-36 aka SS-18 Satan
R-36 aka SS-18 Satan, délka 37 m, průměr 3 m, startovní váha 211 tun, dolet 16 tisíc km
strategická vojenská základna Pervomajsk
strategická vojenská základna Pervomajsk
víko raketového sila pro RS-22 váží 120 tun a při bojovém poplachu se otevíralo za 6 sekund
strategická vojenská základna Pervomajsk
strategická vojenská základna Pervomajsk
transportní vozidla (listopad 2012)

 

Slečna průvodkyně nás poctivě provedla celou základnou, včetně sjezdu výtahem do bývalého řídicího střediska desítky metrů pod zemí. Právě zde trávili vojáci několikaměsíční služby bez povolení komunikovat s vnějším světem a museli celou šestihodinovou směnu sedět u klávesnice a každých 7 sekund opsat kód, který jim přišel na monitor, aby tím prokázali bdělost, ale spíše bych v tom viděl absolutní otupení osobnosti, aby byli schopní v případě, že by k tomu přišel příkaz, bezmyšlenkovitě odpálit raketu směrem na USA. Taky nás zaujal řídicí panel výtahu s poměrně přímočarým ovládáním: tlačítka zapnuto, vypnuto a havárie :)

 

strategická vojenská základna Pervomajsk
strategická vojenská základna Pervomajsk
strategická vojenská základna Pervomajsk
strategická vojenská základna Pervomajsk
strategická vojenská základna Pervomajsk
strategická vojenská základna Pervomajsk
strategická vojenská základna Pervomajsk
strategická vojenská základna Pervomajsk
řídící středisko (listopad 2012)

 

Likvidace raket probíhala na Ukrajině pod mezinárodním dohledem až do roku 1998, dnes nemá země ani jednu.

 

Po východu zpět na zemský povrch jsme se šli podívat na vystavené tanky a transportéry. Jako malé děti, všude jsme museli vlézt (ještěže se to zde všechno může).

 

strategická vojenská základna Pervomajsk
tank (listopad 2012)

 

Po důkladném prozkoumání a ofocení všeho okolo jsme se s Andrejem vydali na cestu zpátky do Kyjeva, která byla stejně strastiplná jako v opačném směru, ba snad ještě horší. Naštěstí jsme po cestě zastavili v místním malém motorestu a dali si pozdní oběd. Dostali jsme boršč, těstoviny s jakousi omáčkou, salát a mošt. Po návratu do hotelu jsme se šli večer projít po okolí. Tak jsme poznali pravou Ukrajinu, okraj Kyjeva je plný obřích a hodně ošklivých paneláků a jinak tam není skoro nic, ani hospody - když jsme se místních snažili zeptat, kde se tu dá najíst, tak na otázku "Do you speak English?" se většinou otočili a beze slova odešli. Rozhodli jsme se tedy zapojit jakýsi pokus o ruštinu. Tu jsme potřebovali v pizzerii, kterou jsme po chvíli našli. Jídelní lístek jsme naštěstí přečíst zvládli celkem dobře. A tak jsme se nakonec i najedli, a k tomu jsme si dali pravé ukrajinské černíhovské pivo. Ale tohle zrovna jako jediné z těch, co jsme na Ukrajině okusili, nám moc nechutnalo.

 

Neděle: černobylská Zóna, Pripjať

 

Ráno nás opět vyzvedl Andrej a vydali jsme se směrem k hlavnímu a nejzajímavějšímu cíli naší cesty. Třicetikilometrová uzavřená zóna okolo černobylské elektrárny, vzniklá po havárii v dubnu 1986, takový stát ve státě, na hranicích ostnatý drát a vojáci.

 

Černobylská zóna
Černobylská zóna

 

Jeli jsme přes checkpoint Dytjatky. Zde jsme čekali asi hodinu a půl, než nám přiřadili průvodkyni (což je povinné), která k nám přisedla do auta, a vjeli jsme dovnitř. Tím končila veškerá sranda, byli jsme v radiací zamořené oblasti, která má jen pár stálých obyvatel a je velmi přísně hlídaná.

 

S radiací to naštěstí není tak hrozné, většina území je dnes již dekontaminovaná. Dostali jsme do rukou Geiger-Müllerovy počítače, což samozřejmě znamenalo, že jsme začali hrát hru na to, kdo najde místo s největší úrovní radiace. Běžná přirozená radiace, která se všude vyskytuje, je do 0,3 µSv/h (mikrosievertů za hodinu). V autě jsme těsně po vjezdu do Zóny měřili hodnoty do 0,15 µSv/h, takže vlastně vůbec nic.

 

Naše první zastávka byla malá opuštěná vesnice Kopači, která již téměř přestala existovat. Všude ruiny a hustý porost. V jedné z chalup jsme objevili Kyjevskou pravdu ze 7. listopadu 1987, což je ovšem dlouho po havárii, takže bůhví, jak se to tam dostalo. Navštívili jsme i zdejší kulturní centrum, a taky obchod.

 

Kopači
Kopači
Kopači
Kopači
Kopači
Kopači
vesnice Kopači (listopad 2012)

 

Následovala návštěva vesnice Černobyl. Zde už pár lidí asi 15 kilometrů od černobylské elektrárny žije, většinou zaměstnanci elektrárny. Nachází se zde velký památník a cedulky s názvy vesnic, které byly po havárii vysídleny.

 

vesnice Černobyl
vesnice Černobyl
vesnice Černobyl
vesnice Černobyl
vesnice Černobyl (listopad 2012)

 

Na cestě k černobylské elektrárně jsme se zastavili u výstavky vozítek, které pomáhaly likvidovat následky havárie. Stejně tak byli na tuhle pekelnou práci ale použiti i lidé (příznačně tehdy označovaní bio-roboti), kteří museli ze střechy reaktoru lopatami odhazovat odpad a měli zde kvůli radiaci povoleno strávit maximálně 40 sekund v kuse. Tito hrdinové poté dostali od Sovětského svazu medaili a odměnu v hodnotě cca 2000 dnešních českých korun. Mnoho z nich přes všechna opatření pak zemřelo, nebo se dodnes potýkají s nemocí z ozáření.

 

Černobylská jaderná elektrárna
Černobylská jaderná elektrárna
vozítka používaná k dekontaminaci (listopad 2012)

 

Poté jsme zamířili k samotné černobylské elektrárně. Radiace už se začínala zvyšovat. Asi kilometr od čtvrtého reaktoru jsme naměřili ve výšce 1,5m něco pres 1 µSv/h.

 

Černobylská jaderná elektrárna
Černobylská jaderná elektrárna (listopad 2012)

 

Dojeli jsme asi na nejznámější místo elektrárny - památník havárie umístěný pár set metrů od samotného čtvrtého reaktoru, kde se 26.4.1986 stala osudná havárie. Zde jsme naměřili necelé 3 µSv/h.

 

Černobylská jaderná elektrárna
Černobylská jaderná elektrárna
Černobylská jaderná elektrárna (listopad 2012)

 

Po návštěvě okolí elektrárny následovala část, na kterou jsme se těšili jednoznačně nejvíc, a která byla hlavním cílem celého výletu. Navštívili jsme město Pripjať vzdálené asi 3 km od elektrárny, kde kdysi žilo přes 40 000 lidí, převážně zaměstnanci elektrárny a jejich rodiny. Dnes je celé opuštěné, čas se ve městě doslova zastavil - domy se postupně rozpadají, všude roste vegetace a na mnoha místech se dodnes drží docela silná radiace. Ve městě jsme strávili asi 3 hodiny a prošli si jej docela důkladně.

 

Pripjať
Pripjať, hlavní náměstí (listopad 2012)

 

Zábavní park - zde jsme našli nejvyšší úroveň radiace, téměř 17 µSv/h.

 

Pripjať
Pripjať
Pripjať
Pripjať
Pripjať (listopad 2012)

 

Místní škola:

 

Pripjať
Pripjať (listopad 2012)

 

Sportovní stadion (ten les býval kdysi fotbalovým hřištěm):

 

Pripjať
Pripjať
Pripjať (listopad 2012)

 

Po odjezdu z Pripjati jsme si dali oběd přímo v kantýně pro zaměstnance Zóny. Při vstupu do jídelny jsme museli projít radiační kontrolou, to je takový hezký přístroj, který na sebe namáčknete, a on řekne, jestli náhodou příliš moc nevyzařujete. Po obědě jsme se zastavili ještě u místní školky, a pak jsme nabrali směr Kyjev. Tedy, po cestě jsme ještě na dvou checkpointech museli projít dalšími kontrolami radiace. Naštěstí byly všechny negativní. Do hotelu jsme dorazili asi v 19h.

 

Pondělí: Kyjev a návrat domů

V pondělí jsme se vydali na malou procházku Kyjevem. Neměli jsme na to nějak zásadně moc času, protože letadlo mělo letět v 18h. Shrnu jen nejdůležitější poznatky, co mi utkvěly v hlavě:

  • Celý Kyjev je pokrytý wi-fi zdarma. Ne, že by to fungovalo nějak úžasně a rychle, ale přesto jsme koukali. Dokonce i v kostelech.
  • V Kyjevě je velmi levná MHD - za cestu tramvají z okraje až do centra jsme dali v přepočtu asi 4 koruny.
  • Socialismus zde stále zanechává silné stopy. Pod sochou Lenina jsme například potkali agitačku místní komunistické strany.
  • Jeli jsme i metrem. Připadalo mi úplně stejné jako to v Praze.

 

Kyjev
Kyjev
Kyjev
Kyjev
Kyjev
Kyjev
Kyjev
Kyjev
Kyjev (listopad 2012)

 

Po příchodu na letiště jsme byli šokováni, když jsme zjistili, že let do Katowic má 5 hodin zpoždění. A čekat asi 6 hodin na letišti nebylo nic příjemného. Dle směrnic EU jsme tak aspoň dostali jako kompenzaci možnost najíst se v místní restauraci. A těsně před půlnocí jsme konečně odletěli zpátky do Polska, tam si vyzvedli auto a fičeli si to 300 kilometrů po prázdné noční dálnici domů.

 

Přes sychravé a občas i deštivé podzimní počasí si myslím, že se výlet docela vydařil. Hlavní pro mě samozřejmě byl Černobyl - toho jsem si užil dost, a tak jsem odjížděl spokojen a plný zážitků. Jediné, co mě mrzí - zapomněli jsme si říct o návštěvu radaru Duga-3, aka Russian Woodpecker, který se také nachází v černobylské Zóně. Tak snad příště!

 

 

copyright Alena