Lúčanská Malá Fatra 17.-20.8.2012
pěšky z Fačkovského sedla do Strečna
Po úžasném loňském přechodu Nízkých Tater si podobný zážitek plánuji zopakovat. Ale protože tentokrát mám možnost prodloužit si víkend jen o jediný den, hledám něco trošku kratšího a méně daleko. Nehledám dlouho, což takhle přechod Lúčanské Malé Fatry? Podle popisu se to dá zvládnout za dva dny, ale s batohem na zádech a fotoaparátem v ruce si to raději rozplánuji po kratších částech.
Jen je třeba vyřešit, jak přespat. Když se zkušebně sbalím se spacákem a stanem Vandr a jídlem na tři dny, je jasné, že s takhle těžkým nákladem to žádné pohodové toulání nebude. Nedá se nic dělat, pohodlný stan pro dva zůstane doma a vyzkouším, zda-li se dá přežít v bivakovacím stanu pro jednoho - ve stanu firmy Ferrino s názvem Lightent 1 o hmotnosti cca 1,3 kg. Zádrhel se totiž objevil hned při prvním testovacím stavění na koberci v obýváku - při pokusu napružit kratší tyčku do požadovaného tvaru se projevilo nejslabší místo - tyčka se ohnula v místě spoje a při narovnávání samozřejmě spojovací trubička praskla :-(
Lúčanská Malá fatra z Kľaku
Malou Fatru rozdělila řeka Váh na dvě hodně odlišné části. Severovýchodní, odborně nazývaná jako Kriváňská Fatra, je chráněna v kategorii národní park a vyniká množstvím nevšedních přírodních krás. Vrátna dolina, Tiesňavy, Jánošíkovy diery, Rozsutec nebo Stoh – tyto lokality zná snad na vlastní oči každý, komu učarovaly slovenské hory. Naopak jihozápadní část Malé Fatry – Lúčanská Fatra vzbuzuje ve srovnání se svým protějškem zájem skoro nulový - potkat člověka s výjimkou části zvané Martinské hoľe bývá vzácná událost. A protože Lúčanská Malá Fatra není zařazena mezi slovenské národní parky či chráněné krajinné oblasti, nabízí úžasné zážitky tulákům pochodujícím "natěžko".
Vzdálenostně to z Brna přes Trenčín a Iľavu vychází do Fačkovského sedla téměř přesně 200 km, což lze zvládnout za tři hodiny. Když přidám krátkou návštěvu v Čičmanech a u pramene Nitry a rezervu, abych nahoře byla bezpečně před setměním, můžu v pohodě vyrazit kolem 13 hodiny.
pátek - den první - autem z Brna do Fačkovského sedla + pěšky z Fačkovského sedla na Kľak
Všechno se daří podle plánu a v Čičmanech dokonce občas vyleze zpoza mraků i sluníčko. No doufám, že slibované víkendové počasí bude opravdu takové slunečné, jak meteorologové slibují... Už jsem v této oblasti jednou byla - v červenci 2007 , takže orientace je tentokrát jednoduchá.
malované chaloupky v Čičmanech
Fačkovské sedlo, které své jméno dostalo od nedaleké obce Fačkov, leží v nadmořské výšce 802 m mezi vrchy Homôľka (Strážovské vrchy) a Reváň (Lúčanská Malá Fatra) a jeho jihovýchodní svahy jsou pramenem řeky Nitry. Ale je sucho, dneska neteče z pramene ani kapka :-(
pramen Nitry
Jsem zpátky v sedle, naposledy zkontroluji batoh a je čas vyrazit - auto s náhradním oblečením to tady doufám přežije ve zdraví.
Fačkovské sedlo (802 m), Reváň (1205 m) 1:10, Klak (1352 m) 0:40, celkem 1:50 hod
Viditelnost je mizivá, teplota šplhá kdesi ke třicítce a vlhkost vzduchu se rozhodně blíží někde ke 100%. Snad to nahoře bude lepší, ale už v Reváňském sedle mám triko tak mokré, že bych jej mohla ždímat :-(
z Fačkovského sedla na Reváň
Skalnatý, kosodřevinou porostlý vrchol Kľaku (1352 m) nabízí fantastické výhledy na všechny světové strany, ale dneska se tudy valí chuchvalce mraků a asi ani ze západu slunce nebude nic. Ale uvidíme (je tady zájemců o toto přírodní divadlo víc), jsem od přírody optimista a zatím postavím stan a odjím část batohu, aby byl zítra lehčí.
na vrcholu Kľaku
Vypadalo to naprosto beznadějně, ale stal se zázrak a nádherná hra červených odstínů začala :-)
podvečer na vrcholu Kľaku
Den druhý - z Kľaku na Hornou Lúku
Ráno mne budí budík nastavený na pátou - východ slunce si na tomto vrcholu rozhodně nemíním nechat ujít. Ale ani tentokrát nejsem na vrcholu sama - kluci sem dokonce dotáhli na zádech stativ. Divadlo v odstínech červené, obloha jako vymetená, čeká mne krásný letní den. Po snídani a vysušení stanu vyrážím po červené směrem Ostrá skala a Vríčanské sedlo - stan byl sice kompletně mokrý shora i zevnitř, ale spacák zůstal suchý.
Klak (1352 m), Pod Kľakom (1275 m) 0:10, Ostrá skala (1220 m) 0:45, Vríčanské sedlo (950 m) 0:30, Skalky (1190 m) 1:00, Janková (1163 m) 0:50, s. pod Úplazom (988 m) 0:20, s. pod Hnilickou Kýčerou (1028 m) 0:35, Hnilická Kýčera (1218 m) 0:45, s. za Usypanou skalou (1074 m) 1:15, sedlo Maríková (990 m) 0:35, Pod Hornou lúkou (1235 m) 1:15, Horná lúka (1299 m) 0:15, dohromady 8:15 hod
ráno na vrcholu Kľaku
Charakteristická silueta Kľaku je dána mírně ukloněnou mohutnou vrstvou vápence - právem se tento mohutný vrch řadí mezi nejkrásnější kopce na Slovensku. Procházím kolem několika skalních vyhlídek - tou nejhezčí je vrchol Ostrá skala (1220 m). Je fajn občas batoh shodit a vysušit si na sluníčku záda, ale proti včerejšímu prudkému výstupu je to pohoda.
z Kľaku na Ostrú skalu
na Ostré skale
Jen škoda, že do Vríčanského sedla (950 m) je to pořádný sešup a jen co si naberu vodu z pramene vlevo po žluté, čeká mne táhlé stoupání.
sestup do Vríčanského sedla
pramen pod Vríčanským sedlem
Vríčanské sedlo
Nahoru a pořád nahoru - až na vrchol Skalky (1190 m), výrazný vrchol s krásnými rozhledy s všudypřítomnými skalkami.
Skalky
Kosodřevinu střídají louky, vedle keřů hlohu se zde daří i jalovcům a v trávě objevuji první letošní ocúny.
mezi vrcholy Skalky a Janková
Následuje kóta Janková (1163 m) téměř po vrstevnici, ale poté je potřeba sešlapat do Sedla pod Úplazom (988 m) a hned zase nahoru na Úplaz (1085 m).
Z louky pod Úplazem je pěkně vidět, kam bude třeba šlapat dál - ze sedla pod Hnilickou Kyčerou (1028 m) na vrchol Hnilické Kyčery (1218 m). I tahle louka je plná bodláků a konečně se mi daří vyfotit jednoho z motýlů.
pod Úplazem
Sedlo pod Hnilickou Kyčerou je ideálním místem ke krátkému odpočinku resp. k bivakování - kousek pod sedlem je voda a sedlo zdobí krásný dřevěný kříž a lavičky zvou k odpočinku.
sedlo pod Hnilickou Kyčerou
Pěšina vede na vrchol jednoduše - přímo kolmo na vrstevnice a není mi absolutně jasné, jak bych nahoru vyšplhala, kdyby bylo mokro.
pohledy z Hnilické Kyčery směrem severozápadním
a tohle už jsou Martinské hoľe
Severní okraj je sice porostlý lesem, ale rozhledy směrem k jihu, k vápencovému a nápadně špičatému vrcholu Kľak jsou parádní - ale fotkám to proti slunku moc nesvědčí. Z piksle se mi podaří dostat vrcholovou knihu - hmm, podle zápisků už tudy dneska dvě dvojice prošly - pravděpodobně ti dva kluci, kteří měli stan kousek od mého na Kľaku a dvojice Poláků, která mne předešla při odpočinku na Skalkách. Parádně liduprázdné hory, s výjimkou téhle čtveřice jsem dneska nepotkala vůbec nikoho.
Listuji zpětně v zápiscích - mnozí sem šplhali za mokra s batohem na zádech a dalo jim to pořádně zabrat. Někteří tudy prošli při nočním přechodu, tak to tedy klobouk dolů.
vrchol Hnilické Kyčery
Pěšina pokračuje lesem po celkem ostrém hřebínku s mohutnými buky a minimálními výhledy neustále kousek nahoru, kousek dolů - přes Oselnou a sedlo pod Usypanou skalou do sedla Maríková (990 m). Je to zvláštní - na rozcestníku je uvedeno Majbíková :-)
z Hnilické Kyčery do sedla Maríková - ten vrcholek je Hnilická Kyčera
sedlo Maríková
Od sedla Maríková to vede zase pro změnu převážně nahoru - čas už mne to trochu tlačí, v nejhorším by se dalo přespat i někde tady, ale na Horné Lúce to rozhodně bude lepší. Nekonečné stoupání na Kopy (1232 m) a konečně je přede mnou převážně borůvčím pokrytý vrchol zvaný Horná Lúka (1299 m).
Horná Lúka
Od boudy zvané grandhotel Partizán, která leží směrem po zelené turistické značce, se ozývají hlasy a taky Poláci si už postavili stan. Takový hezký flek se mi už sice nepodaří najít, ale jsem docela v závětří - po včerejší zkušenosti s celonočním větrem na Kľaku už je mi jasné, že je to důležité.
Horná Lúka
Den druhý - z Horné Lúky na Minčol
Ke snídani přidávám několik hrstí borůvek a vodu doplňuji z pramene u hotelu Partizán.
Horná Lúka
Horná Lúka, u hotelu Partizán
Čeká mne výstup na Veterné (1442 m), třetí nejvyšší vrchol Lúčanské části Malé Fatry. Série střídavých padáků nahoru i dolů je konečně za mnou - Martinské hole, část hřebene nad Martinem je naprosto pohodová.
Horná lúka (1299 m), Veterné (1442 m) 1:00, Vidlica (1466 m) 0:15, Veľká lúka (1476 m) 0:10, Martinské hoľe, chaty (1250 m) 0:30, Krížava, vysílač (1449 m) 0:30, Pod Krížavou (1430 m) 0:15, sedlo Prašivé (1260 m) 0:45, Dlhá lúka, pramen (1210 m) 0:10, sedlo Prašivé (1260 m) 0:15, Minčol (1364 m) 0:25, dohromady 4:15 hod
Veterné
Tady začíná opravdový borůvkový ráj a sběrači s hřebeny a kýbly jsou vidět všude po svazích, protože až na Krížavu vede silnička. Sice rozbitá a se zákazem vjezdu, ale zdá se, že si mnozí z toho těžkou hlavu nedělají. Ale jen tak v teniskách není dobré namířit si to suchou odkvetlou travnatou plání. Zákeřné osiny, části stébla lučních trav zakončených háčkem, jsem z ponožek vytahovala několikrát :-( Čučochodníky jsou lepší - jsou tu borůvky i brusinky, ale o bohatou úrodu se zásluhou sucha rozhodně nejedná.
Veterné
Nejvyšším vrcholem Lúčanské části Malé Fatry je Velká lúka s nadmořskou výškou 1475 metrů. Přestože je sucho, zamokřené rašeliniska je nutno obcházet kosodřevinou. Vrcholek je vyzdobený vysílačem a rozhled je v podstatě kruhový.
Veľká Lúka
Kousek pod vrcholem po modré značce směrem na Kunerad by měl být pramen, ale byla to tentokrát zbytečná námaha - objevila jsem jen zelenou mazlavou břečku. Jistotu mám tím pádem jedinou - pokud slezu po silničce dolů k chatám, určitě si budu moci koupit něco k jídlu a doplnit zásoby vody. Moc se mi nechce, ale s vidinou pořádného oběda nakonec opravdu slézám až k Chatě na Martinských holiach (1250 m) a poté se po sjezdovce vracím zpět pod vrchol Krížavy (1457 m).
Chata na Martinských holiach
I vrchol Krížavy zdobí vysílač, ba přesněji řečeno dva a navíc taky plot, ale výhledy směrem na Kriváňskou část Malé Fatry nemají chybu.
Kriváňská Malá Fatra z Krížavy
Jen to tady trošku hyzdí lyžařské vleky a lanovka :-(
pomníček na konečné lyžařského vleku
S vrcholem Krížava bezprostředně sousedí Zázrivá (1394 m) a taky tady se činí sběrači borůvek. Až na jednoho a ten se se mnou dává do řeči a odrazuje mne před dalším pokračováním - na Strečno do tmy nedojdu a v téhle oblasti jsou medvědi. Asi nevypadám zrovna vyděšeně, takže přidává informaci, že medvědici s medvíďaty zahlédli sběrači borůvek pod Krížavou směrem na Skalku před pár dny.
z Krížavy na Zázrivou
Tak tahle informace mne dostala... Mám to otočit? V tak nádherný den?? Dojdu až na Minčol, kde jsem si naplánovala nocleh a tam se rozhodnu...
Odbočuji z hřebene opět za vodou - ze sedla Prašivé lze po žluté za cca 10 minut dojít na louku pod Dlhou lúkou s pramenem. Louku jsem bez problémů našla, uprostřed ní strom a pod ním stříšku kryjící pramen taky, ale po vodě ani památka. Ještě mám vody půl litru, budu muset opravdu šetřit.
Minčol, vrchol ležící v nadmořské výšce 1363 m je posledním vyhlídkovým vrchem hlavního hřebene Lúčanské části Malé Fatry. Z vrcholu jsou velice dobré výhledy na Malou i Velkou Fatru, Žilinskou a Turčianskou kotlinu a města Žilina a Martin.
Minčol, pohled směrem na Martin a Velkou Fatru
Minčol, pohled zpátky - Krížava a vzadu Kľak
Minčol, pohled směrem na sever - ta malá čárečka na vrcholu vpravo je památník 1. Československého armádního sboru na Polomu
No doufám, že zde nežijí medvědi, co preferují daleké výhledy - kousíček pod vrcholem s křížem je naprosto dokonalý bivakovací plácek s ohništěm. Posedím u ohně v době, kdy se stmívá a kdy jsou medvědi nejaktivnější a pak půjdu spát...
Za normálních okolností není medvěd žádná krvelačná bestie, která sežere, na co přijde a ani nezabíjí na potkání. Je přirozenou součástí karpatských lesů a je třeba jej respektovat. On je doma a my jsme v jeho teritoriu pouze hosty!! Pohybuji se jen po značených chodnících a hluboké zalesněné doliny beru jako jeho království. Strach mám spíše ze zlých lidí...
Minčol
U ohně strach nemám, ale prosedět u něj celou noc lze jen těžko. Obloha je hvězdami přímo poseta. Mám pocit, že jich vidím milión, ale zemská atmosféra světlo hvězd zeslabuje a proto i za ideálních podmínek někde v horách lze zahlédnout pouhým okem "jenom" tři tisíce hvězd. Nad hlavou mi září Vega v souhvězdí Lyry a od Kasiopeji se táhne přes Labuť a Orla pás Mléčné dráhy. Žádná hvězda "nepadá", škoda, že mi to nevyšlo sem vyrazit minulý víkend, protože právě 11.-13. srpna lze pozorovat nejvíce meteorů, které vyletují ze souhvězdí Perzeus - Perzeidy.
Zkouším vyfotit osvětlená města - Žilinu i Martin, ale to jsem si měla vzít sebou stativ :-(
Martin - ta osamocená tečka vlevo je chata pod Kľačianskou Magurou
Den čtvrtý- z Minčolu přes Polom ke Strečnu
Minčol (1364 m), sedlo Okopy (1299 m) 0:15, Saračníky (1010 m) 0:50, sedlo Javorina (967 m) 0:10, Polom, památník (1010 m) 0:10, sedlo Javorina (967 m) 0:10, sedlo Rakytie (709 m) 0:40, Strečno, Nezbudská Lúčka (358 m) 0:45, dohromady 3:00 hod
Musím přiznat, moc jsem toho nenaspala :-) Sice jsem kromě obrovské ropuchy (původně jsem si myslela, že si to kolem stanu štráduje ježek) nic živého nezahlédla a v noci byl naprostý klid, přesto ve mně byla malá dušička. Žádný vhodný strom v okolí a na kříž bych rozhodně vyšplhat nedokázala :-)
ráno na Minčole
Minčol, pohled směrem k Žilině - na obzoru uprostřed Lysá hora
Během druhé světové války ve zdejším okolí probíhaly těžké boje a proto stojí na úpatí hory směrem na Strečno dělo. Kdysi zde stával i minomet, ale ten už se asi někomu hodil - našla jsem jen kamenný podstavec.
v sedle Okopy pod Minčolem
Klasická nenáročná hřebenovka plná výhledů na jednu i druhou stranu končí. Čeká mne nekonečný sestup dolů - cca 3 hodiny.
V sedle Javorina dělám krátkou odbočku - po asfaltové cestě je odsud dostupný památník 1. Československého armádního sboru. Původně stával na nedalekém vrchu Polom, ale kvůli rozrůstajícímu se lomu byl v roce 1986 přemístěn na vrch Javorina. Obrovský památník na počest padlých, zdola téměř neviditelný, který znají jen turisti a účastníci pravidelných vzpomínek na osvobození a boje druhé světové války zde stojí jako připomínka bojů o Strečno 18.-22. dubna 1945, předpokladu k osvobození celé Žilinské kotliny.
Ovšem vyšlapat do výšky 1076 m po silnici přímo osvětlené sluncem není jednoduché, kéž by tu někde byla voda...
Polom
Cesta vede jakoby do prázdna - končí přímo nad kamenolomem a výhledy z kolmých srázů nad lomem jsou úžasné, ale je to kamenolom, obrovská jizva v krajině :-(
kamenolom Polom
Je třeba se zase vrátit do sedla Javorina a pokračovat po červené do sedla Rakytie. Žízeň zaháním aspoň kombinací malin a ostružin. V sedle Rakytie se nedržím červené, ale pokračuji po o něco delší zpevněné cestě - má zde být nově postavená vyhlídka směrem na Strečno a taky by zde měl být pramen vody.
Vyhlídku nelze přehlédnout, stříšku kryjící zdroj vody taky ne, ale voda do třetice žádná. Hmm, oproti těm dvěma minulým studánkám zde přece jen tenoučký pramínek ve svahu nad pramenem stéká - sice musím počkat až se kal v láhvi usadí, ale dvě deci se mi získat podaří. Z trochy písku se ještě nikdo neotrávil :-)
Strečno a Váh
Velkolepá zřícenina kdysi jednoho z nejvýznamnějších slovenských (hornouherských) hradů na vysoké kolmé skále nad levým břehem Váhu je stále hluboko pode mnou. Ještě mne čeká pořádný sešup.
Teplota stoupá, červená magistrála mne konečně přivádí do civilizace a půllitr kofoly v bistru pod hradem ve mně mizí mžiknutím oka. Ale po pohledu na jízdní řády vypsané z internetu na papírku a na hodinky není čas na oddech, musím najít autobusovou zastávku a mám na to čtvrt hodiny.
S přestupem v Žilině trval návrat do Fačkovského sedla pouze hodinu a čtvrt - ale dokonalou tečkou za parádním výletem byla poznámka řidiče autobusu při mém výstupu s nepřehlédnutelným báglem - starostlivě na mne pohlédl a říká: "Sú tam medvedě!" A já na to mohla odpovědět s úsměvem: "Já vím, ale na těch padesáti metrech k autu určitě žádného nepotkám."
Příště nesmím zapomenout vyházet i drobné ze všech kapes, aby byl batoh lehčí :-)