logo
... na kole, pěšky či autem ... fotky, zážitky, odkazy, zkušenosti ...

 

 

Soutok Moravy a Dyje - 17.3.2012

... aneb za sněženkami do lužních lesů na kole v pohorkách ...

Mám v plánu si zopakovat výlet z července 2008 - ale tentokrát bez mračen krvežíznivých komárů. Jenže všechno má svá pro a proti - komáry či klíšťata rozhodně nepotkám, ale lužní les v březnu znamená spoustu vody a bláta, takže pro jistotu přidávám do výbavy pohorky a raději kontroluji vodní stav řeky Dyje ve stanici Ladná na stránkách hlásné a předpovědní povodňové služby ČHMÚ. Vypadá to dobře - 1. stupeň povodňové aktivity má limit 100 m3/s, rekordní průtoky dosahují až 700 m3/s, ale páteční průtok se pohybuje na úrovni cca 40 m3/s a nepředpokládá se růst.

 

sněženka podsněžník
jarním lužním lesem (březen 2012)

 

Auto ponechávám na parkovišťátku u železničního viaduktu na odbočce z Břeclavi k Pohansku. Vzdálenosti jsou tu pro pěšáky obrovské, takže jsem si sebou do auta přibalila kolo. Na střechu do nosiče jej sama umístit nedokážu, ale když se odmontuje přední i zadní kolo, lze to vše naskládat na zadní sedadla překrytá igelitem :-)

 

Kolo mám poskládáno, foťák je uložen v brašně na řídítkách, přibaluji svačinu a vodu a můžu vyrazit. Jaro se přihrnulo s vekou parádou - před dvěma týdny jsem šlapala sněhem a dneska mi stačí triko s krátkým rukávem - dle ČHMÚ pravděpodobně dnes padnou dlouhodobé teplotní rekordy.

 

Pohansko - Františkův rybník - Soutok - Lány - Pohansko cca 50 km, na kole kompletně po rovině

 

Když na počátku 19. století nechali Lichtenštejnové postavit empírový lovecký zámeček Pohansko, netušili, že k jeho stavbě vybrali místo, které kdysi obývali staří Slované.

 

Pohansko
Pohansko
Pohansko (březen 2012)

 

Pohanská svatyně, kůlový objekt otevřený k místu východu slunce v den letního slunovratu z 1. pol. 10. století a velkomoravská polozemnice z 9. stol. stojí v areálu muzea v přírodě stejně jako před tisíci lety. Ale zrekonstruovaný řopík, jedna z pevnůstek, které za Hitlera chránily Československo, připomíná historii docela nedávnou.

 

Pohansko
Pohansko (březen 2012)

 

Od roku 2010 toto místo zdobí socha svatého Rostislava, panovníka Velké Moravy, který vládl v letech 846-870. Právě na jeho žádost byli do země povoláni slovanští věrozvěstové - bratři Cyril a Metoděj, aby národ naučili písmu a vzdělanosti.

 

Pohansko, socha sv. Rostislava
Pohansko, socha sv. Rostislava (březen 2012)

 

Snažím se vyfotit zámeček bez naprosto nefotogenických automobilů, ale zdá se, že jediná možnost by byla je vygumovat v nějakém fotoeditoru :-( Ale každopádně jsem objevila ideální směr - od jihu přes rybník.

 

Pohansko
Pohansko
Pohansko (březen 2012)

 

Zatím si nepřipadám jako v krajině lužních lesů. Všude převládá žlutohnědá barva loňské trávy a jediná zeleň k vidění je zeleň poloparazitických kulovitých trsů jmelí bílého.

 

podél Dyje
podél Dyje (březen 2012)

 

Po zelené pokračuji kolem přístaviště a posléze přes starý pohraničářský most na druhou stranu Dyje.

 

starý pohraničářský most přes Dyji
starý pohraničářský most přes Dyji (březen 2012)

 

bobři?
a tady žije bobr (březen 2012)

 

Mým dalším cílem je Františkův rybník, přírodní rezervace vyhlášená k ochraně vodních a mokřadních společenstev. Rybníky mezi Mikulovem a Lednicí i zdejší rybník jsou dodnes svědkem velkorysého lichtenštejnského podnikání v této oblasti. Jenže tenhle rybník je velmi dobře zarybněn trofejními kapry, je zde povoleno bivakování a parkuje se téměř u vody, tak jakápak rezervace :-( Číslovaná mola a maringotky zrovna fotogenicky nepůsobí, ale na druhou stranu, tím, že je rybník v soukromém vlastnictví, tak byl aspoň odbahněn a zbaven z jižní strany rákosu.

 

Františkův rybník
Františkův rybník
Františkův rybník
Františkův rybník
Františkův rybník (březen 2012)

 

Nedaleko odpočívadla někdo postavil vyřazený stoleček a přidal misky s ptačím zobem. Stačí chvíli v klidu posedět a jen tiše cvakat... Díky, vydržela jsem tu sedět docela dlouho :-)

 

Františkův rybník
Františkův rybník
Františkův rybník (březen 2012)

 

Vracím se zpátky - přes železniční trať Břeclav - Hohenau a poté i na levý břeh Dyje a brankou vjíždím do obory. Z pravé strany mám řeku, z levé protipovodňovou hráz a čeká mne spousta kilometrů po bývalé signálce, kterou dodnes připomíná oplocení obory využívající zbytky Železné opony a v oplocení jsou využity i originální brány a branky, které používali pohraničníci.

 

Podél Dyje
Podél Dyje
podél Dyje (březen 2012)

 

Ale naštěstí dnes oplocení slouží pouze k ochraně před jelení, daňčí a srnčí zvěří - přes dřevěné schůdky není problém se na několika místech dostat až na břeh Dyje.

 

na břehu Dyje
na břehu Dyje (březen 2012)

 

 

Podél Dyje
Podél Dyje
podél Dyje (březen 2012)

 

Lužní ekosystémy soutoku Moravy a Dyje tvoří véčko podél obou řek a kromě samotných lesů jsou zde důležité i louky. Solitérní stromy s obrovskými čapími hnízdy zatím zejí prázdnotou. Jsou staré několik set let - většinou se jedná o duby, ale nalezneme zde i jilmy, jasany či topoly. Bývalo jich zde mnohem více, ale usychají - nejvíce jich zbývá v okolí Pohanska.

 

Rezervace Ranšpurk a Cahnov-Soutok jsou oploceny a les je v nich ponechán svému vývoji. Ale všude jinde se těží dřevo ve velkém. Při svém cykloputování jsem míjela obrovitánské hromady nařezaných kmenů.

 

Většina zdejších jezer má tvar podkovy, protože vznikly odstavením říčního meandru - ať už přirozeně nebo uměle v souvislosti s vodohospodářskými úpravami.

 

Podél Dyje
Podél Dyje (březen 2012)

 

Projíždím sítí periodicky protékaných vodotečí, pomalu vysychajících tůní a starých říčních ramen a meandrů rozvádějících vodu. Sníh zde bývá vzácností, celá oblast patří k nejteplejším u nás.

 

Podél Dyje
Podél Dyje (březen 2012)

 

Třetím největším vodním tokem oblasti je řeka Kyjovka - až po Lanžhot teče v korytu připomínající spíše kanál, ale zde přirozeně meandruje a přestože teče dlouhé desítky kilometrů souběžně s Moravou, nakonec se vlévá do Dyje.

 

Soutok Dyje a Kyjovky
Kyjovka kousek před soutokem s Dyjí (březen 2012)

 

V lokalitě zvané Košarské louky opouštím asfaltku, protože se chci podívat k soutoku Kyjovky a Dyje. Původně jsem počítala s tím, že kolo budu muset nechat zamčené u plotu, protože po těch ztrouchnivělých schůdcích přetáhnout kolo na druhou stranu plotu bych rozhodně neměla šanci, ale jsem moc příjemně překvapena. Řetěz na brance je jen tak volně omotán a nezamčen, takže varianta kolo sebou je rozhodně mnohem lepší :-)

 

Chvíli jedu, chvíli tlačím, kousek dokonce poponáším kolo přes padlý strom - louka je řádně podmáčená, ale cesta je v podstatě sjízdná.

 

Soutok Dyje a Kyjovky
soutok Dyje a Kyjovky (březen 2012)

 

Jsem na soutoku, na místě poznamenaném tragickou událostí starou již 56 let - 4. srpna 1956 se z rakouské vesnice Rabensburg (střechy Rabensburgu jsou vidět na opačném břehu Dyje) vydali v podvečerních hodinách dva mladí Rakušané Karl Benedikt a Walter Wawra chytat ryby do Dyje, která zde tvoří česko-rakouskou hranici. Z rybolovu se již nikdy nevrátili a trvalo 53 let, než se vysvětlilo, co se v osudný den stalo.

 

Sítě měli natažené i na české straně, protože tam bylo mnohem více ryb, ale riskovali - bylo to území železné opony se silnými reflektory, ostnatým drátem nabitým elektřinou, se zaminovanými poli, strážními věžemi, v němž se pohybovali ozbrojení vojáci se psy a vysílačkami. A hlídka v noci uslyšela šramot, zahlédla dvě osoby v Kyjovce, tj. na našem území a protože ty neuposlechly výzvu "Stůj, ruce vzhůru", použila automatické zbraně. Byli to narušitelé a taková byla tehdy doba. Mnohem smutnější byla dohra. Nikdo nebyl vyrozuměn, rodina nemohla pochovat své otce a vyrovnat se se skutečností. Někdejšímu režimu nezáleželo na lidském životě. Existovalo jen mlčení, mlčení a zase mlčení.

 

Soutok Dyje a Kyjovky
soutok Dyje a Kyjovky (březen 2012)

 

Muži byli tajně pohřbeni v neoznačeném hrobě, incident byl přísně utajen a oficiální informace směrem k Rakouskému červenému kříži, který po nezvěstných dlouhá léta pátral zněla - o Benediktovi ani Wawrovi není ministerstvu vnitra nic známo. Tento pokyn k utajování byl dodržován až do pádu komunistického režimu v roce 1989 a příbuzní obětí se o přesném osudu svých blízkých dozvěděli až od Milana Vojty a pracovníků České televize, kteří o tomto případu před několika lety natáčeli krátký dokumentární film s názvem Ztracení otcové o pátrání Milana Vojty, který byl vysílán v listopadu 2009 na ČT2.

 

Ale to stále ještě není konec příběhu - Walter Wawra junior se z dokumentů pohraniční stráže a ministerstva vnitra dovídá i jiné, mnohem závažnější informace. Jeho otec je v nich nejméně třikrát uveden jako Albert, agent československé Státní bezpečnosti. Možná právě tato skutečnost objasňuje, proč měl odvahu ilegálně překročit hranicie a pytlačit na cizím území. Ne všechno, co je černé, je černé, a co je bílé, je bílé... Za tím, jak se člověk navenek chová, se skrývá množství nesčetných, většinou neznámých detailů. Pod vlivem těchto detailů se pak člověk chová tak nebo onak, a je jedno, jestli je to Rakušan, Čech, nebo Slovák. A není většinou snadné jednoznačně říci, kdo a za co nese vinu...

 

Soutok Dyje a Kyjovky
soutok Dyje a Kyjovky (březen 2012)

 

Na místě, kde byli zastřeleni, dnes stojí veliký dřevěný kříž. V místech Kristovy hlavy je koruna - kruh z ostnatého drátu a prostá tabulka v češtině a němčině popisuje smutnou událost.

 

Více viz stránky Ústavu pro studium totalitních režimů v projektu "Dokumentace usmrcených osob na státní hranici 1948-1989" nebo stránky Petera Žaloudka a jeho listy Smrt na hranici a Smrt na hranici II. z roku 2011

 

Podél Dyje
Podél Dyje (březen 2012)

 

Po břehu Dyje šlapu ještě kousek dál - v jednom z ramen leží vyvrácený řopík, ale nakonec se k němu dostávám pouze z rakouské strany, protože brodit se po kolena v ledové vodě se mi zrovna nechce.

 

Dyje
Dyje
jeden z řopíků neodolal síle vody (březen 2012)

 

Vracím se zpátky na signálku - je třeba trošku šlápnout do pedálů, protože čas řádně pokročil a přede mnou je ještě spousta kilometrů a den je sice v tuto roční dobu už stejně dlouhý jako noc, ale z hlediska výletů je ještě stále příliš krátký.

 

Voda je rozlitá po loukách na obou stranách cesty a cesta je střídavě asfaltová, střídavě skládaná z betonových panelů. Už to není k rozcestí před soutokem daleko, když se objevuje zádrhel - voda vlevo, voda vpravo, ale taky vepředu :-( Ta něžnější polovička dvojice přede mnou neváhá a volí objezd kolem plotu. Jenže vodní plocha má na délku jen tak asi 2 metry, ale hloubka je cca 30 cm a v kombinaci s bahnem je výsledek jasný - kolo podklouzlo a děvče má za sebou první jarní koupel :-( Mladík raději volí jízdu po betonových panelech a bravurně to zvládá, ale já si netroufám - i tady je docela hluboko, minimálně 20 cm a do pohorek by mi nateklo seshora. A okoupat fotovýbavu v ceně cca 15 tisíc taky nepřipadá v úvahu. Tak co dál? Otočit to jako mnozí nebo zout se a brodit? Ale nakonec to obcházím zeširoka po louce - přeskakuji z drnu na drn a těch 7 cm vody mé pohorky nakonec v pohodě zvládnou.

 

Soutok Moravy a Dyje
soutok Moravy a Dyje (březen 2012)

 

Ale tohle byl jen takový začátek - bude ještě hůř. Blátíčko a stojatá voda většinu zájemců o soutok odrazuje, ale v pohorkách to nakonec až takový problém není.

 

Soutok Moravy a Dyje
soutok Moravy a Dyje, rakouská strana (březen 2012)
Soutok Moravy a Dyje
tohle je Dyje (březen 2012)
Soutok Moravy a Dyje
proti proudu Dyje - loďka by byla lepší (březen 2012)
Soutok Moravy a Dyje
tak tohle je cesta (březen 2012)
Soutok Moravy a Dyje
Morava a slovenská strana (březen 2012)
Soutok Moravy a Dyje
proti proudu Moravy (březen 2012)
Soutok Moravy a Dyje
hraniční kámen (březen 2012)

 

Z rybářských sítí dýchá atmosféra dávných věků, jsem na hranici tří zemí, což dokazuje i hraniční kámen z roku 1755 se jménem císařovny Marie Terezie, který vyznačoval hranici markrabství moravského. Vody Dyje zde končí svou 300 kilometrů dlouhou pouť a vody Moravy mají za sebou 350 km a před sebou, k Děvínu, dalších 69 než se vlijí do Dunaje.

 

Soutok Moravy a Dyje představuje nejjižnější místo Moravy, nejteplejší a se svou nadmořskou výškou 148 m druhé nejnižší místo České republiky. Stýkají se tu hranice tří států – České republiky, Slovenska a Rakouska - uprostřed řeky, ale tou nejpřírodnější stranou je ta naše - na slovenské i rakouské straně stojí rybářské domky a zahlédnout lze i auta.

 

Vracím se zpátky na rozcestí s brankou, zpátky do obory a po hlaďoučkém asfaltu svištím lužním lesem. Hladina vody je regulována stavidly, ale v podstatě je na tuto roční dobu nezvykle sucho. Dokonce i ke sněženkám si mohu kleknout a nemám mokrá kolena :-)

 

lužním lesem oborou Soutok
lužním lesem oborou Soutok
lužním lesem oborou Soutok
lužním lesem oborou Soutok (březen 2012)

 

Sluníčko se kloní k západu a já jsem stále ještě kdesi uprostřed téhle úžasné oblasti.

 

lužním lesem oborou Soutok
lužním lesem oborou Soutok
lužním lesem oborou Soutok (březen 2012)

 

Míjím Ruské domky, bývalou poslední rotu na území Moravy - dnes zde Lesy ČR vyrábí dřevěné uhlí a v dáli vidím střechu Lánského zámečku.

 

Lány
Lány (březen 2012)

 

I zámeček Lány obývala rota PS - dnes je částečně zrekonstruován, ale stále oplocen a nevyužit. Škoda, omítka už z něj opět opadává. Lichtenštejnové jej vybudovali v letech 1810-1812 a štvanice a hony zakončovali hostinou v tomto zámečku v empírovém stylu.

 

Lány
Lány
Lány (březen 2012)

 

Mám štěstí, v posledních paprscích dnešního dne se mi ještě podaří znovu vyfotografovat zámeček Pohansko s úžasným odrazem v rybníce.

 

Pohansko
Pohansko, zámeček (březen 2012)
Pohansko
Pohansko, další z řopíků (březen 2012)

 

 

K autu už je to jen kousek - ještě rozložit kolo na prvočinitele, aby se vešlo dozadu a po dálnici budu v Brně za chviličku.

 

Pár fotografií se mi docela povedlo, ale za profesionály pořádně pokulhávám. Pokochejte se úžasnými fotografiemi Jana Miklína na strákách věnovaných právě starým dubům na soutoku Moravy a Dyje. Prostě nádhera, budu sem muset vyrazit ještě v nějakou fotogeničtější část roku :-)

 

 

 

 

copyright Alena