Hainburgské vrchy 16.10.2011

rakouské Karpaty

 

Rakousko je zemí doslova protkanou horami. Jezdí se tam do Alp - za ledovci, za velikány přesahujícími svými výškami 3 000 metrů. My ale tentokráte zamíříme do severovýchodního cípu Rakouska, do kopečků jen kousek od Bratislavy - naším cílem budou Hainburgské vrchy a ty nepatří k Alpám, ale do Karpat. Včera jsme se toulali Bratislavou a v Bratislavě přespali, takže na slovensko-rakouské hranice to máme opravdu jen kousíček.

 

Hainburgské vrchy (něm. Hainburger Berge) jsou pohořím docela prťavým (rozloha pouhých 36 km2) a jsou považovány za pokračování Malých Karpat. A protože se zvedají od hladiny Dunaje v nadmořské výšce 140 metrů, působí i při své malé výšce (nejvyšší kopeček Hundsheimer Berg měří 481 m a všechny ostatní cca 350 m) poměrně vysokým dojmem.

 

Naším prvním cílem je vrcholek kopce Königswarte (Královská vyhlídka, 344 m). Vypadalo to naprosto jednoduše - zaparkujeme ve vesničce Wolfsthal a vyběhneme nahoru - překonat 200 výškových metrů nemůže být problém...

 

Byl... Kdybychom si doma vytiskli turistickou mapu, byla by cesta vzhůru mnohem jednodušší. Podle automapy Evropy v GPSce se po lese chodí opravdu špatně. Žádné vrstevnice, žádné turistické značení, žádné výškové kóty vrcholů a už vůbec ne umístění zříceniny hradu Pottenburg :-(( Celý kopec je od severovýchodu zalesněn hustým bukovým lesem a jaké bylo naše překvapení, když jsme vyrazili z odbočky z hlavní silnice rovnou za nosem a po chvilce narazili na opravdu důkladný plot obory :-((. Plot o výšce 2 metry opravdu nelze překonat jinudy než přes speciální vstupy - takže kudy, doprava či doleva?

Hainburgské vrchy, obora pod Königswarte

obora pod Königswarte

Vzali jsme to doprava a nakonec jeden z oficiálních vstupů vlevo od kostela ve Wolfesthalu objevili. Nepůsobil zrovna používaně a nenavazoval na žádnou stezku uvnitř v oboře. Tedy na žádnou stezku vyšlapanou lidmi, těch vyšlapaných zvěří tam bylo ažaž. Ale vyšlapané není to správné pojmenování, rozryté a poryté je mnohem přesnější :-( Ocitli jsme se v oboře obývané divočáky a vyrazili vzhůru cestou necestou. Kdypak jsme naposledy lezli na strom?? Mému muži se jeví ty kolem nás celkem použitelně, ale mně nepřipadá, že bych na nějaký dokázala vyšplhat... Přidávám do kroku a dokonce ani fotoaparát nevytahuji a to už je co říct. Naštěstí vede napříč kopcem přístupová silnička, takže se docela brzy ocitáme na asfaltu - les byl zrytý a to celkem čerstvě, ale na asfaltu si člověk připadá tak nějak bezpečněji, ačkoli jsme stále byli v oboře. Hlavně aby ta cesta nahoře končila s nějakou možností překonat plot obory - je to určitě zásobovací cesta pro vojenský areál pod vrcholem a taky by mohla končit jen zamčenou bránou s ostnatým drátem... A u rozhledny jistě bude nějaká infocedule s mapou, abychom se stejně krkolomně nemuseli vracet zpět.

Hainburgské vrchy, obora pod Königswarte

obora pod Königswarte

Kousíček pod vrcholem jsme konečně narazili na turistickou značku směřující k přelezce a hned za ní se v celé své kráse ukázala asi 23 metrů vysoká dřevěná rozhledna, která zde stojí od roku 2001. Za 1€ (dole je připevněna kasička) lze vyšlapat nahoru po 120 schodech a kochat se nádherným výhledem.

Hainburgské vrchy, Königswarte

Königswarte

Jsme na vrcholku Königswarte (344 m), na nejvýchodnějším vrchu Rakouska a na strategicky významném bodě sloužícím jako pozorovatelna již po tisíce let. V historických kronikách se píše, že na tomto vrcholu se zastavil v roce 1189 Rudovous Friedrich I. Barbarossa (podle jména tohoto římskoněmeckého císaře nechal Adolf Hitler pojmenovat invazi do Ruska - operace Barbarossa) před první křižáckou výpravou, v roce 1563 Maximilián II. Habsburský, první uherský král korunovaný v Bratislavě a v prosinci 1805 Napoleon před bitvou u Slavkova.

Hainburgské vrchy, Königswarte Hainburgské vrchy, Königswarte

Königswarte

Kdysi zde pohledem z vyhlídky oceňovali sílu svých nastoupených vojsk, dnes se zrak stočí k jiným šikům - nekončící řady větrných elektráren.

Hainburgské vrchy, Königswarte

Königswarte

V období studené války zde byl zbudován vojenský objekt, který připomíná spíše observatoř či meteorologickou stanici. Obrovské satelity jsou pod námi jako na dlani.

Hainburgské vrchy, Königswarte

Königswarte

Kdyby byla lepší viditelnost, dohlídli bychom do Alp - na Schneeberg a Rax či k Neziderskému jezeru, ale dalekým výhledům brání opar a dneska nám tedy musí stačit národní park Dunajské luhy (Donauauen), Moravské pole (Marchfeld), Devínská Kobyla, Malé Karpaty v okolí Bratislavy a především velká část Bratislavy od Děvína přes Mlýnskou dolinu a Staré Město až k Petržalce.

Hainburgské vrchy, Königswarte Hainburgské vrchy, Königswarte

Königswarte

Zatímco severní stranu vrchu pokrývá les, z jižní strany je krajina částečně odlesněná. Pod vrcholem je k dispozici několik odpočívadel a samozřejmě mapa, takže snad to dolů zvládneme lépe :-)

Hainburgské vrchy, Königswarte

Königswarte

Bonusem cesty z Wolfsthalu má být zřícenina hradu Pottenburg, ale i při zpáteční cestě oborou zase docela bloudíme - turistickou značku jsme ztratili hned po 50 m od vrcholu, ale naštěstí věž této zříceniny má na výšku cca 30 metrů a z lesa vyčnívá, takže po překonání dvou roklí jsme se nakonec ocitli úspěšně před hradem. Ještě zvládnout ty srázy v místech bývalých hradeb a jsme na místě :-)

Hainburgské vrchy, Pottenburg

Pottenburg

Věž ve tvaru pravidelného hranolu je opravdu úžasná a poměrně zachovalá, ale umístění hradu takhle uprostřed kopce a uprostřed lesů se nám jeví naprosto neobvyklé, ale Pottenburg stojí na vrcholu, který se nachází ve stínu výrazně převyšujícího hřebene, který se nad hradem táhne. Byl vystavěn někdy kolem roku 1050 jako pevnost proti maďarským nájezdům. Těm odolal, ale v roce 1529 jej poškodili Turci a poté zpustl.

Hainburgské vrchy, Pottenburg Hainburgské vrchy, Pottenburg

Pottenburg

Nikde žádná cedulka, žádný informační panel, liduprázdno a naštěstí ani žádné divoké prase. Ale mnozí takové štěstí neměli dle cestopisů ze slovenských webů :-)) Výhled odsud žádný není, vše je kryto stromy a odvážlivci, kteří se pokusí dostat do věže se také nedostanou až úplně nahoru - horní patra jsou zřícená.

Hainburgské vrchy, Pottenburg

Pottenburg

Dolů od hradu vede vyšlapaná pěšina, ale po značce opět ani památky. Kde je ta rakouská dokonalost ve značení čehokoliv? Pěšina nás naštěstí svedla přímo k přelezce. Značka zákazu vjezdu cyklistů je dostatečně jasná, údaj o zákazu vstupu v noci taky, ale pro zbytek je naše znalost němčiny slabá. Opouštíme oboru kolem cedulky, kterou si kompletně překládáme až doma: Wildeschweine sind gefährlich! - Divoká prasata jsou nebezpečná! Neviděli jsme ani jednoho divočáka, ale vůbec nám to nevadí :-))

 

Při pohledu na hodinky nezbývá než přehodnotit plán na zbývající část dne - nejprve navštívíme archeologický park Carnuntum a teprve poté, jestli zbude čas a energie vylezeme na Schlossberg, k ruině hradu nad městečkem Hainburg an der Donau.

 

Míjíme ohromný most přes Dunaj a jen krátce zastavujeme u románsko-gotického kostela Pfarrkirche nad městečkem Bad Deutsch-Altenburg.

Bad Deutsch-Altenburg, kostel Bad Deutsch-Altenburg, kostel Bad Deutsch-Altenburg, kostel

Bad Deutsch-Altenburg, kostel

Bad Deutsch-Altenburg je malé lázeňské městečko na březích Dunaje mezi Hainburgem a obcí Petronell-Carnuntum. Vzniklo na místě jedné z částí bývalé římské pevnosti Carnuntum, nejdůležitějším opěrným bodem Římanů na území dnešního Rakouska. Největší římské muzeum dnes určitě nestihneme, ale u zbytků římského amfiteátru v jeho těsné blízkosti opět krátce zastavujeme. Pokladna zde sice je, ale uzavřená, takže za tuto krátkou prohlídku nic neplatíme - a informační cedule jsou dokonce trojjazyčně - německy, anglicky a slovensky.

Bad Deutsch-Altenburg, amfiteátr Bad Deutsch-Altenburg, amfiteátr

Bad Deutsch-Altenburg, amfiteátr

A konečně Petronell-Carnuntum. Historie městečka sahá hodně daleko. Na zbytcích původně keltského hradiště se rozhodl pozdější císař Tiberius zřídit v roce 6 n.l. opevněný zimní tábor zvaný Carnuntum při tažení proti germánskému králi Marobudovi. Ale k největšímu rozmachu došlo až poté, co sem byla umístěna 15. Apolónova legie a legionářský tábor se stal součástí systému pohraničních opevnění. V době svého největšího rozkvětu za vlády Marka Aurelia mělo město asi 50 tisíc obyvatel a rozlohu okolo tří km2.

 

Ve 4. století bylo město zničeno Germány a ačkoli bylo zčásti obnoveno, již nikdy nedosáhlo své bývalé důležitosti a slávy - hlavním vojenským centrem provincie se stala nedaleká Vindobona.

 

Ruiny civilního města a rekonstrukce starořímského obytného domu jsou součástí muzea - nevěřícně koukáme na obrovské parkoviště plné aut, než se nám zadaří najít místečko k zaparkování. Parkování je zdarma, ale za vstup se platí - u pokladny platíme 9€ za osobu (ale v této ceně je vstup do dalších dvou objektů, které dnes rozhodně z důvodu časové tísně nevyužijeme) a ocitáme se na cestě mezi hroby, v nejstarší carnuntské nekropoli.

 

Expozice náhrobních kamenů připomíná vztah Římanů ke svým mrtvým - své blízké ukládali do hrobů lemujících vstupní cesty do měst a každý příchozí tedy musel kolem těchto hrobů projít. Cesta mezi hroby spojuje více než 3 km dlouhou nekropoli (místo pro mrtvé), táhnoucí se souběžně s hlavní cestou, vedoucí z legionářského tábora směrem k Itálii. Kromě vojáků zde našlo místo svého posledního odpočinku i civilní obyvatelstvo.

Petronell-Carnuntum Petronell-Carnuntum Petronell-Carnuntum

Petronell-Carnuntum

Obrovská maketa znázorňující umístění domů a rozsáhlost města má taky popisky trojjazyčné, což je příjemné zjištění.

Petronell-Carnuntum

Petronell-Carnuntum

Škoda jen, že návštěvnost je opravdu veliká. Pro záběry bez cizích hlav je rozhodně vhodnější jiný termín než víkend. Obzvláště děti jsou prostě všude, ale vždyť právě pro ně je toto místo určeno :-)

Petronell-Carnuntum Petronell-Carnuntum Petronell-Carnuntum Petronell-Carnuntum

Petronell-Carnuntum

Znovu vystavěné římské budovy umožňují nahlédnout do všedního dne starých Římanů. Třeba do domu carnuntského obchodníka se suknem, který se jmenoval Lucius Maticeius Clemens z Carnunta nebo do domu, který reprezentuje život vyšší třídy, do vily Villa Urbana, římského městského paláce.

Petronell-Carnuntum Petronell-Carnuntum Petronell-Carnuntum Petronell-Carnuntum Petronell-Carnuntum Petronell-Carnuntum

Petronell-Carnuntum

A nesmí chybět příjemné římské koupele a vytápění pod podlahou.

Petronell-Carnuntum Petronell-Carnuntum Petronell-Carnuntum Petronell-Carnuntum

Petronell-Carnuntum

Další velkou stavbou byl amfiteátr 68 m dlouhý a 52 široký pro 13 tisíc diváků, ale symbolem Carnunta je brána Heidentor (Pohanská brána), monument postavený pro císaře Konstantina II. (354 - 361 n.l.), nejznámější římská stavební památka Rakouska. Označení "Pohanská brána" získal oblouk za středověku, kdy jej lidé považovali za nekřesťanské dílo a proto ji nazývali pohanskou. Byl to však chybný odhad, čas stavby brány spadá do doby, kdy křesťanství bylo již po desetiletí uznávaným náboženstvím a nabývalo na významu i v Carnuntu.

Petronell-Carnuntum, amfiteátr Petronell-Carnuntum, amfiteátr

Petronell-Carnuntum, amfiteátr

Petronell-Carnuntum, Heidentor

Petronell-Carnuntum, Heidentor

Schlossberg a prohlídka malebného městečka Hainburg an der Donau nám tedy zůstává pro příští návštěvu. A taky Braunsberg (346 m) - vyhlídkový vrchol tvaru homole oproti soutoku Moravy a Dunaje s pěknými pohledy na hrad Děvín.

 

Zpátky domů to bereme po mostě přes Dunaj a poté proti proudu Moravy po rakouském břehu - přes Marchfeld, rovinu u nás známou jako Moravské pole. Právě zde, na Moravském poli, mezi vesnicemi Dürknut a Jedenspeigen, v roce 1278 proti sobě bojovala vojska českého krále Přemysla Otakara II. proti římskému králi Rudolfu I. Habsburskému s uherským králem Ladislavem IV. Kumánem.

Marchfeld

Marchfeld

V bitvě šlo především o území Rakous a Štýrska, které původně získal Přemysl a v dlouho vyrovnaném boji se vítězství nakonec přiklonilo na rakouskou stranu a český král Přemysl Otakar II. zde padl. Výsledkem tedy bylo definitivní potvrzení nově nastoleného panství v Rakousích a Štýrsku, což dalo základ geopolitickému uspořádání habsburských zemí až do roku 1918.

 

V místě bitvy, v těsné blízkosti silnice, zhruba uprostřed mezi obcemi Dürnkrut a Jedenspeigen, dnes stojí 4 m vysoký žulový památník s vytesanou postavou rytíře, ale čekali bych nějakou tu německo-anglicko-slovensko-českou informační ceduli. Nebo aspoň německou, ač to bychom si moc nepočetli :-( Kde nic, tu nic... Jen nápis přímo na památníku prozrazuje, že zde stojí 33 let - byl odhalen při příležitosti výročí 700 let od bitvy

Marchfeld

Marchfeld