Valašsko - Lačnov a Pulčiny - 23.3.2011

... šafrány, šafrány a zase šafrány...

Je známo asi 80 druhů šafránu, ale u nás se ve volné přírodě vyskytují pouze dva (a oba patří mezi ohrožené druhy a jsou chráněny zákonem) - šafrán karpatský (také Heuffelův, Crocus heuffelianus) a šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus).

Šafrán karpatský je rostlinou karpatských horských luk. Částečně tedy zasahuje ze Slovenska do Beskyd. Šafrán bělokvětý roste hlavně v Alpách a snad jako alpský migrant zasahuje přirozeně do Novohradských hor a na Šumavu. Na dalších lokalitách (např. Krkonoše, východomoravské Karpaty) byl zřejmě úmyslně vysazený a zplanělý. A ač bychom z názvu odvozovali, že květy jsou čístě bílé, není to pravda - většinou se jedná o květy bledofialové dané křížením bílých a fialových forem. Roste na loukách od podhůří do hor, kvete většinou hned při tání sněhu. Jenže lokality po zániku pastvy a kosení zarůstají vysokými travami a keřovými nálety a dochází na nich ke snížení druhové diverzity a v důsledku toho rovněž k ústupu šafránu.

Louka se při masovém výskytu zbarvuje do fialova, ale takových luk však u nás mnoho není. Snad s jedinou výjimkou - v Lačnově, v podhorské obci pod vrcholky Vizovické vrchoviny. Šafrán, jinak veskrze alpskou rostlinu, nejspíš na Valašsko zavlekla napoleonská vojska se senem pro koně.

Lačnov

Doba květu, kdy je prakticky jedině možné tyto rostliny nalézt, je dosti krátká. Trvá obvykle týden až 14 dní a je velmi závislá na průběhu počasí a expozici lokality. A jak se tedy pozná ta správná doba?? Ale v Lačnově je to jednoduché - stačí bedlivě sledovat stránky lačnovského obecního úřadu, kde každoročně vyvěšují zprávičku ve chvíli, kdy šafrány začínají kvést :-)

Na území obce Lačnov a v jejím blízkém okolí je přírodních rezervací s výskytem šafránů několik. Na březích potoka Smolinka se nachází stejnojmenná přírodní rezervace - Smolinka. V minulosti se zde nacházela bohatá populace s desetitisíci jedinců, která však byla téměř zničena v šedesátých letech 20. stol. při rekultivaci bývalým JZD a později i neúměrným zatížením pasoucím se dobytkem, dnes se šafrán bělokvětý v údolí Smolinky a na okolních stráních vyskytuje již jen ojediněle.

Mým prvním cílem je právě údolí Smolinky. V lese se skrývají zbytky sněhu a všude číhá spousta bláta. V teniskách bych neměla šanci, ale i tak budu mít dneska bláto asi téměř všude.

Lačnov, PP Smolinka (leden 2011)

A kus igelitu samozřejmě zůstal v autě - kleknout si k šafránům končí promočeným kolenem, protože louka je samozřejmě řádně nacucaná vodou. Moc jich zde není, cca 10, ale jsou ještě hodně malé, takže snad se jich později objeví víc...

Lačnov, PP Smolinka (leden 2011)

Izolovaná bohatá populace se nachází v PP Sucháčkovy paseky a malá populace na Vařákových pasekách, ale tím nejznámějším místem je louka kousek za lačnovskou základní školou - nejbohatší místo výskytu šafránu v České republice.

První pokus o nalezení louky se mi však nepodařil - v garmiňácké topo mapě jsou sice jednotlivé přírodní rezervace zakreslené, ale zrovna v tomto případě ne zrovna tam, kde ve skutečnosti jsou. Podrobně jsem si prohlédla louku cca o 500 metrů severněji :-( a teprve poté, co jsem nastudovala velkou vyvěšenou mapu oblasti v centru vesničky, jsem zamířila opravdu správně.

Lačnov, PP Lačnov (březen 2011)

Po šafránech na Velké Fatře se mi místní šafrány zdají docela malé. I ty zahradní bývají mnohem větší. Ale na kráse jim to rozhodně neubírá! A pro hezké fotky je důležité sluníčko, takže občas nezbývá než čekat. Naštěstí tady není tak mokro jako v údolí Smolinky a na zemi lze sedět i ležet bez mokrých kolen a loktů. Křehkou krásu doplňuje hučení včel. Jenže jednou mám ostré pouze tykadla, podruhé šafrán, potřetí křídlo, počtvrté zadeček...

Lačnov, PP Lačnov (březen 2011)

Nedaleko Lačnova najdeme řadu skalních útvarů, které slouží jako cvičné stěny pro horolezce. Mezi velmi oblíbené patří dolní, Trčkovy skály a o kousek severněji pak horní skály - na úbočí vrcholku Vrátnice ( 680 m). Ale tam se dneska nestihnu podívat :-(

Čertovy skály u Lidečka

Východním směrem od Lačnovských skal jsou Čertovy skály, které pokračují pásem skal k Čertovým skalám u obce Lidečka - a ty jsou mým dalším dnešním cílem. Skalní hradba se nachází na úpatí hory zvané Kopce a je dlouhá 150 m a nachází se těsně vedle silnice. Zatím kdykoli, když jsem zde byla, byla ověšena horolezci, ale dnes zde není vůbec nikdo. Ale není se čemu divit - je přece středa dopoledne...

Lidečko, Čertovy skály (březen 2011)

Na vrcholu Kopce se nalézá skalní jeskynní labyrint, ale toto místo je významným zimovištěm netopýrů a do jeskyní se vstupovat nesmí.

Pulčiny

Rázovitá vesnička Pulčín má dnes pouhých 85 stálých obyvatel a s nadmořskou výškou 675 metrů je nejvýše položeným sídlem okresu Vsetín. Silnička, která do ní vede, je úzká a k parkování je nejvhodnější prostor před hospodou. Krajina s pastvinami, loukami, remízky, lesy a vzdálenými obrysy skal je stále tak malebná jako v mých vzpomínkách na léto v roce 1985...

Stačí projít vesničkou po červené a ocitám se se na úbočí vrcholku Hradisko v takovém malém skalním městě - v Pulčínských skalách. Jedná se o pět samostatných skalních celků, z nichž nejdůležitější a nejznámější jsou vlastní Pulčínské skály - mohutný skalní hřbet směřující od předvrcholu Hradiska k jihozápadu ukončený dole skalním útvarem zvaným Trtol. Na nejvyšším bodě skal zvaném Zámčisko stával ve středověku nevelký skalní hrad Pulčín. Dnes jej připomínají pouze schody vytesané ve skále pod vrcholem Zámčiska a otvory na zachycení dřevěné konstrukce hradu. Západněji leží skalní seskupení Pět kostelů a na vrcholu Hradisko (773 m) lze objevit skalní město Izby. To je nejkrásnější v zimě - na skalních převisech kaňonu Ancona se tvoří výrazně oranžově zbarvené ledopády a rampouchy.

Cestou ke skalám míjím veřejné tábořiště zdobené dvěma totemy.

Pulčiny, veřejné tábořiště (březen 2011)

Hlavní přístupový chodník na Zámčisko značený modře trpí erozí, takže k usměrnění návštěvnosti se zde instalovaly zábrany a zábradlí.

Pulčiny(březen 2011)

Pamětní deska trampům popraveným ve 2. světové válce, trampské chaty Hawai, Dakota a Tahiti a romantická jména některých skalních útvarů jsou dnes jednou z mála připomínek, že tato oblast byla kolébkou trampingu na Valašsku.

Pulčiny(březen 2011)

Místy jen tak, místy s pomocí řetězů, šplhám pomalu vzhůru.

Pulčiny(březen 2011)

Pulčiny, na vrcholu Zámčisko (březen 2011)

Na vrcholku se krásně sedí, ale ráda bych si prohlédla i skály na vrcholku Hradisko, takže konec posedávání, čeká mne další stoupání :-(

Pulčiny(březen 2011)

Vracím se k autu přes Obecnici - polní cesta je samé bláto a poslední sněhové zbytky, ale výhledy jsou odsud parádní

Pulčiny(březen 2011)

Leskovec, Ploština, Prlov, Vařákovy paseky - to jsou jména vypálených osad na moravsko-slovenském pomezí.

Původně jsem měla v plánu navštívit některá z míst spojených s tragédií, která se v této oblasti odehrála na samém konci 2. světové války. Netradičně pojatý a téměř autobiografický příběh Ladislava Mňačka o partyzánech bojujících proti Němcům v beskydských horách, Smrt si říká Engelchen, vyšel v roce 1959 a v roce 1963 byl zfilmován. Ukazuje činnost partyzánů na Ploštině v poměrně negativním světle a tak samozřejmě skončil v trezoru. Mně se jej podařilo shlédnout teprve nedávno. Všechno je jasné až v dějepise, ale v životě dělá člověk chybu za chybou... Až dnes vydávají archivy svědectví o skutečném pozadí útoku na Ploštinu. O tom, proč partyzáni osadu nebránili a raději se ukryli v lese a na masakr se jen dívali. Sám Mňačko si to vyčítal až do smrti...

Partyzáni byli samozřejmě vyznamenáni za statečnost, Engelchen se žádného skutečného trestu nedočkal a na Ploštinu se sjížděly delegace komunistických soudruhů...

Ale stihnout to v jednom dni se ukázalo naprosto nereálné. Takže pokračování až někdy příště ...

Královec

S krásným dnem se loučím na vrcholu Finiš nad Valašskými Klobouky, takže jsem se vlastně ocitla v Bílých Karpatech. Rozhledna na Královci je poctou tradičnímu materiálu Valašska - dřevu, ale i krajině Valašsko-klobucka. Stojí zde od roku 2006 a otevírají se z ní krásné výhledy na moravskou i slovenskou stranu Bílých Karpat, Javorníky, Vizovickou vrchovinu, Vršatecká bradla i na Valašské Klobouky z výšky 18 metrů.

Počkám na západ slunce a poté je už opravdu nejvyšší čas vyrazit domů :-(

Valašské Klobouky, rozhledna Královec (březen 2011)