Praděd - 8.-10.10.2010

... podzimní toulání krajem horských trav ...

Předpověď počasí na blížící se víkend zní naprosto jednoznačně - inverze. Dlouho neváháme - vyrazíme do Jeseníků a pokud možno již v pátek odpoledne, abychom si víkend v horách opravdu užili.

Ubytování z pátku na sobotu zamlouvám v chatě Ztracenka za 220Kč/osoba/noc u silnice spojující Šumperk a Rýmařov, asi 2 kilometry pod sedlem Skřítek, protože právě Skřítek bude výchozím či koncovým místem pro pěší výšlap a někde musíme nechat auto. Noc ze soboty na neděli zamlouvám telefonicky na Pradědu za 300Kč/osoba/noc - a můžeme začít balit :-)

Z Brna to je na Ztracenku 160 km, ale zásluhou dálnice až do Mohelnice docela rychlých. Stíháme to těsně před setměním a venku už je pořádná kosa. Chatou jsme příjemně překvapeni - pokojík je to opravdu mrňavý, ale je zatopeno a v kuchyni se docela obstojně vaří. Ale je nejvyšší čas přesně naplánovat sobotní a nedělní program. Po několika vymyšlených kombinacích vlakových a autobusových spojů vzdávám svůj původní plán - tj. dojít po hlavním hřebenu až do Ramzové a vrátit se s pomocí hromadných dopravních prostředků k autu. Nemáme šanci... Volíme tedy jedinou rozumnou variantu: sobota Skřítek - Praděd, neděle Praděd - Skřítek

Sedím u počítače, venku dušičkový listopad a já prohlížím fotografie a film vzpomínek se začíná opět točit. Je znovu nádherné sobotní ráno - v trávě jiskří jinovatka, nad hlavou se klene modrá obloha a nedopočítáš se všech těch odstínů červení a žlutí přicházejícího podzimu... Znovu sedím na skalách, kolem se honí vítr a šumí tráva a modrají se dálky...

Kousek nad Skřítkem (říjen 2010)

Sedlo Skřítek (874 m) - Ztracené kameny (1250 m) - Pec (1311 m) - Pecný (1334 m) - Břidličná hora (1358 m) - Jelení studánka (1311 m) - úbočím Jeleního hřbetu (1367 m) - úbočím Velkého Máje (1384 m) - Kamzičník (1419 m) - Vysoká hole (1463 m) - Ovčárna (1300 m) - Praděd (1492 m) - 16.5 km, cca 6 hod.

Skřítek (874 m) je sedlo oddělující Hrubý Jeseník od Hraběšické vrchoviny. Vede skrz něj silnice spojující Šumperk a Rýmařov a je zde veliké parkoviště, motorest, rašeliniště veřejnosti nepřístupné a samozřejmě nesmím zapomenout pohladit po nose starého známého skřítka - už jsem zde několikrát byla a rozhodně se sem chci zase někdy vrátit.

Skřítek (říjen 2010)

Výrazný skalní útvar na úbočí hory Pecný se nazývá Ztracené kameny - jsme ve výšce 1250 m a to nejhorší stoupání máme konečně za sebou. Znovu oblékáme to, co jsme při výstupu svlékli - tady nahoře docela fouká. Skalisko je jako hromada velikých mramorových kostek (ale není to mramor ale křemenec) a z vrcholu je nádherný rozhled na Šumpersko, Hraběšickou vrchovinu i Králický Sněžník.

Ztracené kameny (říjen 2010)

Vrcholek Pec (1311 m) je naprosto nenápadný - upozorní na něj jen navršená pyramida těsně u turistické cesty. A vlastně to není vrcholek - takový vodorovný nebo mírně sklopený terénní tvar na hřbetnici mezi vrcholem a sedlem se nazývá spočinek.

Spočinek Pec mezi Ztracenými kameny a Pecným (říjen 2010)

Zdoláváme první a nejjižnější vrchol hlavního hřebene - horu jménem Pecný (1334 m). Samozřejmě si vyšplháme na vrcholovou skalku - jen škoda, že opravdu hodně fouká. Na stráních roste kosodřevina střídaná borůvčím - neodoláme a pár těch podzimně scvrklých kuliček ochutnáváme. Barví stále, ale chuť léta připomínají opravdu jen velmi vzdáleně.

Vrcholové skalisko Pecný a výhled z něj (říjen 2010)

Další vrchol na sever od Pecného se nazývá Břidličná hora (1358 m). Do údolí Merty spadá příkrými svahy a z vrcholu je rozhled zvláště na Šumpersko - do údolí Merty, k Pradědu, na Králický Sněžník a v dáli za dobré viditelnosti Orlické hory. Nejvýraznější je samozřejmě seříznutý vrchol Dlouhých Strání s horní nádrží přečerpávací vodní elektrárny.

Jelení studánka se nachází kousek pod hřebenem Jeleního hřbetu. Ve výšce 1311 metrů zde pramení Stříbrný potok a pramen je to opravdu vydatný. Jen počet laviček je v tak krásném dni, jako je dneska, poněkud nízký - a navíc je zrovna čas oběda :-(

Jelení studánka (říjen 2010)

Nedaleko studánky stojí zastřešený kamenný útulek pro turisty a lyžaře - úkryt v případě nepříznivého počasí. Podle cedulí se o něj momentálně starají studenti oboru ochrana přírody a prostředí Střední odborné školy v Šumperku a je to znát.

Jelení studánka (říjen 2010)

Jelení studánka je důležitou křižovatkou turistických cest - doleva po žluté lze vyrazit přes Čertovu stěnu a Špičák do Vernířovic, nebo doprava po žluto-červené k bývalé chatě Alfrédka. My zůstáváme samozřejmě na hřebeni - povede nás teď namísto zelené značka červená.

Červená hřebenová turistická trasa obchází další vrchol - Jelení hřbet (1367 m) po východní straně. I tento vrchol je plochý a pokrytý trávou - přesněji řečeno výrazně trsnatou smilkou tuhou, běžným druhem chudých kyselých trávníků od pahorkatin po nejvyšší horské polohy. Vpravo pod námi je Malý Kotel, karovitý uzávěr Kotelného potoka s vzácnou květenou a lavinovou dráhou pod Velkým Májem - pro turisty je nepřístupný a ani takhle shora z něj nic nezahlédneme. U rozcestníku Nad Malým kotlem, v sedle (1327 m) mezi Jelením hřbetem a Velkým Májem se odpojuje zelená značka. Míří k Františkově myslivně a dále do údolí Divoké Desné. Tudy jsem koncem letních prázdnin v roce 2008 zamířila k horní nádrži přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně.

Kdysi zde v sedle stával ovčín - dodnes jsou patrny jeho základy.

V sedle mezi Jelením hřbetem a Velkým Májem (říjen 2010)

Vrchol Velkého Máje (1386 m) značená trasa míjí a vstup mimo značené cesty je zde z důvodu ochrany přírody zakázán. Nevadí, pokračujeme podél tyčového značení a před námi je první vrchol vyšší než 1400 m - Kamzičník (1419 m).

Šlapeme po hřebenu a do daleka se otevírají výhledy. Na jednu stranu Nízký Jeseník, Velký Roudný, v dáli Beskydy, na stranu druhou Králický Sněžník, Dlouhé Stráně a Keprník. Praděd se zdá na dosah ruky ve stejné výšce, ale mezi námi je ještě pořádný dolík :-(

Vysoká hole, obrovská travnatá pláň, po které se prohání vítr, je vlastně se svou nadmořskou výškou 1463 m druhou nejvyšší horou Moravy. Jihozápadní svahy spadají do ledovcového karu Velká Kotlina, pramenné oblasti řeky Moravice a botanicky nejcennější části CHKO Jeseníky. Sníh se zde drží nejdéle na Moravě - průměrně do června. Na vrcholové plošině stojí dřevěná bouda a raně barokní hraniční kámen z roku 1681 z pískovce určující hranici tří dřívějších jesenických panství - Bruntálské, Loučné a Janovické. A kousek dál stojí podivné betonové torzo ve tvaru seříznutého jehlanu - pozůstatek radaru systému Würzburg Riese a polního letiště pro potřeby Luftwaffe, které zde vybudovali nacisté koncem druhé světové války.

Vysoká hole (říjen 2010)

Člověk si ani neuvědomuje, že se nachází v nadmořské výšce nad 1400 metrů - hrany náhorní plošiny jsou tak vzdálené, že do hlubokých údolí není odsud vůbec vidět. Stále šlapeme podél tyčového značení po hlavním evropském rozvodí mezi Baltským a Černým mořem. Divoká Desná odvádí své vody do Moravy a Dunaje, Opava do Odry.

Petrovy kameny (1438 m) dominují hlavnímu hřebenu a tvoří vedlejší vrchol Vysoké hole. Tři mohutná skaliska jsou vysoká 7 metrů a je s nimi spjato několik pověstí, ale především bylo toto místo označováno jako dějiště čarodějnických sletů. Z důvodu ochrany vegetace vrcholové skály zde platí v létě přísný zákaz vstupu, ale v zimě se zde lyžuje. Zrezivělé stožáry lyžařských vleků působí značně podivným dojmem - vlastně ani nevíme, jak to přesně v téhle oblasti s lyžováním versus ochranou přírody je...

Petrovy kameny (říjen 2010)

K hotelu Ovčárna je nutno zklesat do nadmořské výšky pouhých 1300 m. Hřeben byl plný turistů, ale vůbec se to nedá srovnávat s tím, kolik lidí se vyskytuje tady. Navíc se zde právě dnes pořádá závod "Běh na Praděd" - z parkoviště Hvězda (832 m) až na vrchol Pradědu (1492 m) trasa měří 9,6 km a ti nejlepší ji zdolají za cca 40 minut. Smekám...

vojenská zotavovna Ovčárna (říjen 2010)

Od Ovčárny nezbývá jiná možnost než šlapat po asfaltu. Nic moc, ale když tak pozoruji ty davy, asi je to pro přírodu lepší...

Cestou na Praděd (říjen 2010)

Cestou k vrcholu míjíme trojmezní hraniční kámen z r. 1721 se znaky vratislavského biskupství (mitra), řádu německých rytířů (řádový kříž) a velkolosinského panstva (žerotínský lev).

hraniční kámen kousek pod vrcholem Pradědu (říjen 2010)

Praděd (1492 m) je nejvyšší hora Hrubého Jeseníku, Moravy, českého Slezska a Horního Slezska vůbec a pátá nejvyšší hora České republiky (za Sněžkou, Luční horou, Studniční horou a Vysokým Kolem).

Původně zde stála od roku 1912 kamenná rozhledna tvaru hradní věže vysoká 32 metrů (Altvaterturm), ale ta po 2. světové válce chátrala, v roce 1957 musela být uzavřena a v roce 1959 se zřítila. Špatný stavební materiál neměl šanci vydržet drsné horské povětrnostní podmínky.

A přestože tato nádherná romantická stavba zmizela už před půlstoletím, stále žije v myslích pamětníků. Sudetští Němci po ní ve své nové vlasti tesknili tak dlouho, až se rozhodli v roce 2003 postavit podle původních plánů přesnou kopii na vrcholu Wetzsteinu (792 m.n.m) u městečka Lehesten v Duryňsku.

Vysílač z betonu zde začali stavět v roce 1968 a kompletně dokončen byl roku 1983. Televizní vysílač s rozhlednou je vysoký 162 metrů a tím pádem je jeho horní plošina nejvyšším (byť umělým) bodem v České republice.

Samotnou věž podpírají tři nohy. První slouží jako energetický uzel, druhá slouží pro potřeby radiokomunikací a ve třetí je umístěna restaurace s hotelem. Nejprve se jdeme samozřejmě ubytovat - a něco takového jsme tedy nečekali. Hotel nabízí ubytování dvojího typu - hotelové za 850 Kč/osoba/noc včetně snídaně a turistické za 300Kč/osoba/noc bez snídaně. Vybrali jsme si ubytování turistické - ono i 600 Kč za jedno přenocování se společným sociálním zařízením na patře je docela dost. Dostali jsme klíč a radu kudy - do temného suterénu, kde nás nedokázaly zaregistrovat automatická čidla a rozsvítit, takže docela dlouho trvalo než jsme nakonec hmatáním objevili vypínač. V pokoji bylo chladno, sklepní okénko kdesi u stropu, ale naštěstí více postelí a tím pádem více přikrývek, takže nezmrzneme :-) A voda v koupelně naštěstí teče opravdu horká.

Za 60Kč nás výtah vyveze do výšky 73 metrů a na otázky z historie ochotně odpovídá obsluha a prodejce vstupenek v jedné osobě, podle věku rozhodně pamětník. Výhled je parádní a dokonale kruhový, škoda jen, že se kouká přes okenní tabule, protože ty nebyly z hlediska fotografování zrovna nejčistší a navíc se v nich samozřejmě všechno odráží.

rozhledna na Pradědu (říjen 2010)

Na sever Jeseník a Kladská rovina v Polsku, na severozápad Králický Sněžník a za dobrých povětrnostních podmínek Sněžka a Krkonoše, na jih vodní i větrná elektrárna Dlouhé Stráně, Šumpersko, Olomouc a za dobrých povětrnostních podmínek rakouské Alpy, na jihovýchod Beskydy, na severovýchod za dobrých povětrnostních podmínek Malá Fatra a Vysoké Tatry.

Vyhlídka z věže na Pradědu (říjen 2010)

Slunko se pomalu sklání k západu a předvádí barevné fantazie. Nejsme sami, kdo pozorují a fotí tu barevnou krásu, ač teplota klesá k nule a vítr děsně fouká - bez čepice a rukavic to rozhodně nejde. Než však žlutý kotouč dosáhne linie Dlouhých Strání, skrývá se za pásové mraky a mizí v oparu, škoda :-(

Zapadající slunce za vrcholem Dlouhých Strání (říjen 2010)

Je jasné, že v pokoji se neohřejeme - ale v restauraci, kam jdeme na večeři, naštěstí ano.

Ještě jednou se po večeři vydávám ven - je naprostá tma, nad hlavou mi svítí tisíce hvězd a s výjimkou vysílače toho kolem moc nesvítí - města jsou skryta pod hladinou inverze a zásluhou větru je pořádná zima. Až doma zjišťuji, že se mi nevědomky podařilo zachytit souhvězdí Kassiopeia.

Praděd (říjen 2010)

Ale hlavně nesmíme zapomenout nastavit budík - ráno si nemíníme nechat ujít východ slunce.

Není to až tak brzké vstávání - 10. října vychází slunce minutku po sedmé. Původně jsme měli přislíben výjezd výtahem nahoru, ale nakonec jsme raděj zůstali venku. I dnes trvá inverzní ráz počasí - inverzní přechod je neuvěřitelně výrazný především ve směru na Ostravu, takže na první sluneční paprsek je nutno vyčkat o minutku déle.

Praděd, východ slunce (říjen 2010)

Teplotní inverze je jev, kdy teplota s nadmořskou výškou stoupá. Za normálních podmínek se vzduch po každých 150 metrech výšky ochladí o jeden stupeň, a to až do výšky 11 kilometrů. U nás se nejčastěji setkáváme s radiační inverzí - její vznik spočívá v tom, že zemský povrch se ochlazuje za dlouhých nocí a jen málo se prohřívá během krátkých dnů, takže jeho teplota postupně klesá. Od ochlazujícího se zemského povrchu se následně ochlazuje také vzduch k němu přiléhající, čímž se stává těžším a stéká do nižších poloh, do údolí, kotlin, prohlubenin nebo nížin. Tam dochází ke kondenzaci vodní páry a vzniku mlhy nebo nízké inverzní oblačnosti. V té době je potom v nižších polohách chladno, mlhavo či dokonce sychravo, zatímco ve vyšších polohách panuje jasné a překvapivě teplé počasí. Inverze sama o sobě škodlivá není, je ale často doprovázena hromaděním škodlivých látek, které způsobují silné znečištění, smog, a to hlavně nad městy.

Praděd v záři vycházejícího slunce (říjen 2010)

Cestou dolů se zastavujeme na snídani na Barborce, druhé nejstarší turistické chatě v oblasti Jeseníků (tou nejstarší je Švýcárna) a nasyceni míchanými vajíčky a čajem vyrážíme k vojenské zotavovně Ovčárna a pak opět zase nahoru na Vysokou holi.

Kopírujeme včerejší trasu s jedinou změnou - po zelené značce z rozcestí Nad Malým Kotlem směrem k Františkově myslivně sejdeme k nevelkému skalisku. V roce 1937 zde byla umístěna bronzová plaketa s vyobrazením barona Kleina - Františka III. Klein von Wiesenberk (1851-1931), vnuka Franze Kleina a syna Františka II. Kleina a textem "1851 - Franz Klein - 1931 S.G.V.T. 1937 HVST und M. Schönberg, Vires Unitae AC. Unt-Zum Gedenken". Současná plaketa není z bronzu, ale z kamene a ač vypadá jako nová, nikde se nám nepodařilo najít zmínku ohledně jejího obnovení. Ale zacházka k tomuto místu stojí za to - cestou sem i ze skaliska jsou moc hezké výhledy do údolí Merty.

úbočí Velkého Máje, plaketa barona Kleina (říjen 2010)

Poslední daleké výhledy ze Ztracených kamenů a poté již nezbývá než zamířit dolů.

Ztracené kameny, výhledy na jihozápad (říjen 2010)

Po návratu na Skřítek nasedáme do auta a míříme dolů k Šumperku a poté přes Zábřeh a Olomouc na Brno. První krátkou zastávkou je Klepáčov s dřevěným kostelíkem sv. Jana Nepomuckého.

Klepáčov, dřevěný kostelík sv. Jana Nepomuckého (říjen 2010)

Druhou krátkou zastávkou je Sobotín - mauzoleum rodiny Kleinů, které je i dnes, ve svém dezolátním stavu, pozoruhodnou stavbou. Hrobka je schovaná uprostřed starobylého parku, pochází z konce 19. století a ostatky rodiny Kleinů už v ní uloženy nejsou - areál je sice z boku volně přístupný, ale hrobka samotná je uzavřena a provizorně zazděna. Celý areál působí nádherně tajuplně a večer rozhodně i docela strašidelně :-)

Sobotín - mauzoleum rodiny Kleinů (říjen 2010)

Třetí a poslední zastávkou je kaplička na horizontu silnice Šumperk - Bludov. Její vchod je netradičně skryt očím projíždějících automobilistů - stále tu dříve než cesta, po které se dnes jezdí. Ale především je to místo rozhledu na Šumperk a panorama Jeseníků s televizním vysílačem na Pradědu.

Panorama Jeseníků ze silnice spojující Bludov se Šumperkem (říjen 2010)