Vranov - 9.1.2010

...aneb sněhová kalamita v Brně...

Před týdnem po sněhu téměř ani památka, ale v pátek se začalo z oblohy to "bílé svinstvo" konečně pořádně sypat. Jakoby se nad jihem Moravy roztrhla obrovská peřina... Lyžaři jásají, Dopravnímu podniku města Brna a Brněnským komunikacím se naopak určitě zatmělo před očima :-))

Z rádia se line Nohavicova Ladovská zima a já navečer běhám po bytě a sháním lyže, hůlky, návleky, rukavice, čepici, větrovku a taky vosk. Venku je téměř 20 cm prašanu, problémy jsou na silnicích i železnici, auta parkují v příkopech, ale zítra je naštěstí víkend!

MAPY.CZ

Vydatné příděly sněhu však vystřídal v noci z pátku na sobotu déšť. Kvalita sněhové pokrývky se rapidně zhoršila, ale pořád je ho dost, takže po dlouhém váhání a nakukování z okna přece jen vyrážím na autobus č.43 z Králova Pole přes Soběšice do Útěchova.

Vystupuji na zastávce U buku a nevěřím vlastním očím. Všecičko je pokryto vrstvou ledu. Stromy, keře, tráva... A taky sníh... Mohli by zde natáčet pohádku o Mrazíkovi - krásně fotogenické, ale naprosto nepoužitelné pro pohyb na běžkách.

Ledové království mezi Útěchovem a Vranovem u Brna (leden 2010)

Nejsem žádný profík a neznám vosk, který by dokázal pomoci ve stoupání po ledové vrstvě. Navíc po vrstvě, která se pod každým třetím pohybem rozlomí. A pokud takto rozlomenou vrstvou projede špice lyže a zajede pod led, následuje s téměř 100% jistotou pád... Cesta po rovině se dá jakžtakž zvládnout, do kopce se dá vystoupat s pořádným dusáním stromečkem, ale cesta z kopce?! Lyžařů je po lyžařské trase spojující Lesnou a Vranov docela dost, ale mnozí z nich nesou běžky raději přes rameno.

Kousek před Vranovem les houstne. Zázrak - dešti se v takových místech nepodařilo dostat až na zem, takže pár set metrů je to pohádkový prašan. Ale zato sjezd ke klášteru je "o hubu" a každý s aspoň trochou pudu sebezáchovy lyže raději shazuje.

Vranov u Brna, paulánský klášter (leden 2010)

Vranov u Brna je poutním místem. Na místě někdejšího dřevěného kostelíka stojí raně barokní chrám Narození Panny Marie a impozantní stavba kostela s klášterem mnišského řádu Nejmenších bratří sv. Františka z Pauly, takzvaných paulánů, působí spíše jako zámek. V kostele jsou umístěny Vranovské jesličky a ty si po procházce Brnem v rámci putování po brněnských historických betlémech rozhodně nemohu nechat ujít, takže zapichuji lyže do hromady sněhu a jdu hledat dveře.

Kostel je volně přístupný a liduprázdný. Na hlavním oltáři svítí uctívaná soška P. Marie Vranovské, stěny i strop jsou pokryty freskami. Pod kostelní lodí je krypta rodu Liechtensteinů a v boční kapli je celoročně vystaven mechanický pohyblivý betlém.

Vranov u Brna, kostel narození Panny Marie (leden 2010)

Sošky z lipového dřeva vyřezal v letech 1946-50 sochař František Bartoš a v roce 1957 byla do jesliček zavedena mechanika. Po vhození mince se rozsvítí jednotlivé výjevy, hvězdy na nebi, ježíšek se kolébá a kukačka poděkuje za milodar. V roce 1977 bylo přidáno hraní koled, takže po vhození mince do druhého otvoru se rozezní jedna z mnoha nahraných melodií.

Nejkratší je to po schodech, takže pokračuji s lyžemi v náručí - silnice jsou posolené a tak jsou pokryté hnědou břečkou, ale za penzionem Na Gruntě je už zase na zemi sníh. Poslední pohled ke kostelu a přede mnou je stoupání až k Lelkovadlu.

Vranov u Brna, paulánský klášter(leden 2010)

Po lesní cestě nedávno projelo auto, rozchod kol mělo naprosto nepoužitelný - pro dvě nohy je stopa pneumatiky příliš úzká, pro jednu jsou stopy pneumatiky příliš daleko od sebe :-( . Protijedoucí lyžaři se mne snaží optimisticky naladit - od Lelkovadla je stopa pneumatik širší, takže se v ní jezdit dá!

Lelkovadlo(leden 2010)

Dámy měly pravdu, stopa je širší, nebylo to jedno auto, ale spíše dvě, takže dvě běžecké lyže se do ní vedle sebe vejdou, ale kde je prostor pro plužení??!!! Dámy šlapaly do kopce, ale já musím z kopce. Sklon není nikterak velký, ale po ledě to jede jako blesk. Postupně zkouším všechny varianty. V jedné stopě v podřepu, abych to na zem měla blízko... Nic moc... Prostředkem pluhem, což samozřejmě končí po pár metrech pádem a není snadné se na tom kluzišti zase postavit... Zcela nepoužitelné, pokud si nemíním zlámat všechny kosti... Zbývá varianta sundat lyže a jít pěšky, ale nakonec se rozhodnu pro jízdu na tyčkách - snadné, stačí dát tyčky mezi nohy za sebe a přítlakem brzdit. Ocelové hroty tyček jsou to jediné, co dokáže člověka zpomalit. Tedy občas, bez několika dalších pádů se to stejně neobešlo. Při jednom z nich jsem sebou sekla tak nešikovně, že jedna z tyček pode mnou křupla. No teď už vím, že mé tyčky nejsou kovové, ale že je to jen laminát... Naštěstí to bylo až těsně před Lelekovicemi, v místech s již minimálním sklonem, takže k nejbližší hospodě jsem to zvládla s brzděnímžděním jen jednoho hrotu :-)

Z Lelkovadla do Lelekovic(leden 2010)

Už to vypadalo na klacek, ale nakonec mne zachránil dvaceticentimetrový hřebík a sportpáska. Po celou vzdálenost mezi Lelekovicemi a Mokrou Horou jsem se snažila tu nemocnou tyčku zatěžovat méně než tu zdravou, což se mi naštěstí podařilo - sice jsem dojela až do Řečkovic, ale doma jsem se následně složila na gauč a nebyla schopna pohybu :-(

Mezi Lelekovicemi a Mokrou Horou(leden 2010)

Tak o tomhle výletu se mi doufám nebude v noci zdát....